Královská svatba

Tak jsem byla včera na svatbě. Ne v Anglii, ale jen tady, u nás, na Kladně. Nesešlo se bůhvíkolik tisíc vybraných hostů, špalíry nadšených poddaných nemávaly vlaječkami, a přesto to byla královská svatba.

Nevěsta byla překrásná i bez závoje a vlečky dlouhé, ach tak dlouhé, ženich mužný a sympatický, rodiče a prarodiče dojatí... Atmosféra překypovala radostí, láskou a štěstím. Takovým tím nehraným poctivým štěstím, které mi tichounce šeptalo - máme se rádi, víš! Prostě jen tak - lidsky. A chceme, abyste se z naší lásky radovali i vy, proto jsme si vás pozvali. Ne pro dary, ze snobství nebo pro pompu. Chceme se s vámi o naši společnou lásku podělit - třeba na vás trocha z ní ulpí a vy odejdete domů bohatší...

Tiše jsem se nechávala hladit těmi pocity, bavila se s ostatními, vymýšlela hlouposti - prostě jsem si užívala. Snadno jsem se seznamovala s lidmi, které jsem předtím nikdy neviděla (já, která se cizích tak ostýchám!). Prostě jsme byli na stejné vlně - houpali jsme se v rytmu romantiky a bylo nám dobře.

Vracela jsem se pozdě večer vlakem a přistihla jsem se, že se usmívám. A pozor - já se usmívám ještě dnes!