Pocit ,,zamilovanosti"

Anotace: Je to na dlouho ? Je to klam ? Nebo se už toho pocitu nezbavíme ?

Když jsme malí, ptáme se, co to vlastně je láska. Většinou nám to máma vysvětlí tak, že si to každý vyloží po svém.
Čekáme na to, kdy se ten zázrak zvaný láska objeví a jak se projeví. U každého se láska může objevit v kterémkoliv věku. Někdy třeba v 10 letech, někdy taky vůbec za život. Dobré je, když přijde v ranném věku, to pak v pubertě víme, co od toho můžeme čekat. Samozřejmě se pokaždé ta zamilovanost může projevovat jinak. V tom ranném věku se za to někdy stydíme a ani nevíme, že to je ten správný pocit. Později si to ani nechceme připustit. Přiznáváme si to až po několikátém setkání, když si uvědomujeme, že se nám ruce potí, jsme nervózní, občas se nám klepe hlas a vraždíme pohledem toho troufalce, co si dovolí se JI (JEHO) zeptat na cestu.
Při sladkém nicnedělání na tu osobu myslíme, představujeme si situace, když jsme spolu jen my dva. Po čase se nám ruce přestanou potit, i ten hlas zní sebejistě. Pořád jsme ale nervózní. Pak si rozumem uvědomíme, že nervózita přetrvává, protože je náš ideál perfektní a jako partner by neměl chybu. Jenže si musíme přiznat, že bychom bez něj dokázali žít a to není láska.
Jindy si kratší dobu, byť několik týdnů, představujeme jaké by to bylo bezchybné trávit s onou osobou volné chvíle. Ano je bezchybná, nemůžeme bez ní žít, snažíme se na ni myslet, ale to časem opadá, a to je klam. S postupem času si uvědomíme, že by to bylo krásné mít vztah s někým takovým, ale přece, moc ho neznáme, je to zamilovanost, možná právě klam.
Někdy nevíme co to je, ten pocit, říkáme si, že ona osoba je krásná, ale to přece není všechno. Pak dojde k našemu setkání a zase znervózníme, znejistíme při jejím pohledu. A nakonec si musíme přiznat, že je to OSOBNOST a že bez ní nemůžeme žít !