Odpověď bábě

Anotace: -

Dávno tomu, co jsme se na fóru na starém Literu bavili s bábou a mnoha dalšími o spravedlnosti ve světě materiálním a ve světě na západním břehu. Abych shrnul, v podstatě jsme se rozdělili na skupiny lidí, z nichž jedna věří v život po životě, posmrtnou spravedlnost (ať už v jakémkoli podání) a v to, že život zde je de facto jen přípravou na to, co přijde. Druhá skupina pak věří v principy down-to-earth realismu - tedy že život zde je životem finálním, spravedlnost je termín značně vratký a podobně. Rád bych se nejprve věnoval jednomu argumentu, který považuji od protistrany s odpuštěním za trestuhodnou blbost a který mě točí tak, že bych nejradši vylez na strop zubama, jmenovitě:

1. Neochota pátrat po něčem víc je dána tím, že se lidé cítí bezpečněji, když jsou ve známém - přesnou formulaci si nepamatuju a nemám ji zazálohovanou, ale bylo to něco along these lines, pointa stejná.

Toto je tzv. neúmyslná pasivní agrese, promiň bábo. Autor myšlenky de facto automaticky předpokládá, že ono něco víc je, akorát tomu někteří lidi nevěří (že jamajskej bob zvítězí). Co víc, autor myšlenky rovněž předpokládá, že každý, kdo nevěří, je srabík bojící se neznámého. Problém je, že ono něco po životě být může nebo nemusí - dva stavy, z nichž ani jeden za živa neprokážeme a za mrtva jsou nám jedny. Princip víry, pokud jsem správně pochopil, je poskytovat lidem útěchu, návod na život a pocit bezpečí - k tomuhle nemám co dodat. Začíná mi tedy připadat, jestli oni spíš lidé věřící netráví život v pocitu slastného bezpečí něčeho, co může a nemusí být pravda - pokud něco víc není, pak si sami stvořili zlatou klec, kde jsou v naprostém bezpečí, ale která bohužel není reálná. Miliony a miliony lidí se tak navzájem pozabíjejí ve jménu možná existujícího Boha, miliony a miliony lidí si možná myslí, že určitě objevují tajemné záhady vesmíru a přitom si možná mýlí hvězdnou oblohu s odrazem v kaluži. Specielně případ víry v posmrtnou spravedlnost je něco, co mě v téhle branži fascinuje - jak jsou miliony lidí schopny věřit něčemu, co se dozví, až zemřou. Pardon, vážené obecenstvo, ale v době, kdy se na ulici znásilňuje, farmaceutické firmy zabíjejí stovky indů při testování experimentálních léků a kdy každý dlužíme už od narození, tuším, 120 litrů a nikdo s tím nic nedělá mi připadá stokrát pravděpodobnější, že se lidé obracejí na víru proto, aby se k něčemu upnuli - a ne proto, že by měli nějaký insight, který za nimi přišel v jasné chvilce v kostele nebo nad knihou.

Problém se ale dále zvětšuje, protože předešlé řádky jsou přílišná generalizace - vznikla hádka na úrovni archetypů. Nejsou věřící a nevěřící - to je jenom jedna základní úroveň. Věřící i nevěřící se dále dělí podle důvodů, proč ne/věří, jak se k ne/víře dostali a staví a podobně. Jsou mezi nimi lidé, kteří prostě mají rádi tajemno a opájejí se představami co by kdyby, pak lidé, kteří ne/věří, protože jim to někdo narval do palice (však víte, takoví ti volové, co koukaj do slunce na zjevení panny Marie, protože jim to nějaký přiožralý novodobý Jára Cimrman poradil), pak samotní con artists, kteří využívají naivity nebo zoufalosti ostatních, duševně narušení jedinci a pak mezi tím vším bordelem jsou lidé, kteří mají přesvědčení/názor a kteří o něm klidně podiskutují. Problém je takové lidi najít, protože podvodníci určitě nepřiznají, že jsou full of shit, šílenci a fundamentalisti z libovolné strany nejsou materiálem k diskusi a nakonec lidé, kteří jsou nad věcí prostě většinou mlčí a protistrany se tak míjejí jako lodě v noci.

Kromě nalezení vhodného kandidáta na dialog je taky třeba si ustavit cíl dialogu - co od konfrontace čekat. Rozšíření obzorů? Přesvědčení druhé strany? Full contact AZ kvíz?

 

 

Moje osobní přesvědčení

Již od počátku věků lidé obraceli oči k obloze a ptali se sebe sama - je něco víc? Je něco, co nade mnou bdí, je nějaká ultimátní spravedlnost, která potrestá hříšníky a odmění pravověrné?

Již od počátku života obracím oči v sloup a ptám se - who the flying fuck gives a shit? Vzhledem k tomu, že přesvědčení nevyžaduje žádný racionální, logicky podložitelný důvod, je každého věc, čemu věří. Pokud nelepí homosexuálům zadnice a necpe je posléze projímadlem v rámci své víry v toleranci a rovnost, je absolutně jedno, čemu kdo věří. Pokud už nutně chceme rozebírat, jestli a co je po smrti, pak já osobně věřím tomu, že pokud je něco nad fyzičnem, materiálnem a vulgárním všednem, nemám s tím sebemenší problém - it just takes a lot more than a best-selling book to convince me. Sám za sebe mám ale za to, že žádné nebe, žádná Valhalla, žádná Věčná loviště nejsou. Pokud ano, jsem rád za ty, kteří na rozdíl ode mne věří. Ale já to vidím tak, že vkládat svůj život do rukou něčeho, co zjistím po smrti... může jenom mamlas. Je to stejné, jako když si člověk dělí semestr na drobné waypointy, drobné cíle, na které se těší a které vnímá jako odměnu za týden na hovno, den blbec a podobně. Rozdíl je, že v pátek večer se do hospody skutečně občas chodí, do nebe se jde jednou, možná a zda ano se zjistí až když mozek prokazatelně umře. Myšlenka, se kterou si zahrávám, je posmrtný život v milisekundě. Něco jako takový ten sen, co se každému zdál aspoň jednou za život, ze kterého se člověk nemohl probudit a který vypadal, jako by trval půl roku. Mozek v posledním tažení sám sebe přesvědčí o několika létech v Matrixu, například :-) Protože mozek/vědomí jsem já, jaký je rozdíl mezi tím, když si něco přesvědčivě podvědomě namluvím a tím, když se to skutečně stane? Pro vnějšího pozorovatele rozdíl absolutní (buď se s dotyčným pozorovaným něco stalo nebo ne), pro mě, interního pozorovatele, absolutně žádný (buď vím, že se se mnou něco stalo, nebo vím, že se se mnou něco stalo).

Pointa je, že velmi nerad věřím bezdůvodně - ne bez důkazů, bez důvodu. Nemyslím si, že bych byl jediný, kdo kdy něčemu věřil a posléze zjistil, že ho někdo pěkně odrbal. Pro boha živýho, celý proces dospívání je o ztrácení iluzí - je naprosto neskutečně jednoduché někomu namluvit první poslední a pak z něj udělat debila.Nemyslím si, že je dobré věřit, protože to člověka otupuje. Myslím, že pokud se člověk holedbá vlastní otevřenou myslí a liberalitou, věřit v zásadě nemůže, jinak planě kecá. Víra je dle mého skromného mínění jenom nóbl výraz pro halo efekt.

Zkoumat možnosti, to je jiná - tam je zase ale zapotřebí mít na paměti, že možnosti, které jsou závislé čistě na naší představivosti, už nejsou neznámé, že :-) Vymýšlíme si je sami a je celkem možné, že se jedná o čirou fikci.

Věřím, čemu věřím, protože ačkoliv rád zkoumám nové a nepoznané, prokazatelný fakt, že vědomí = mozek a že smrt = mozek přestane fungovat je pro mě podstatně přesvědčivější argument, než ono je to zajímavé, zkus to.