NA NEMOCNIČNÍ POSTEL PADÁ SVĚT

Anotace: Už je to pár let - byla to moje maturitní práce na zdrávce...ale ty pocity, které popisuji, jsou stále živé...

NA NEMOCNIČNÍ POSTEL PADÁ SVÉT.

Slunce se dere přes skleněné okenní tabule. Proniká dovnitř a osvětluje celou místnost. V jeho těkavých, hravých paprscích se pomalu padající kapky třpytí, jako křišťálové slzy. Slzy, jež se nezadržitelně řítí do bezedné propasti. V místnosti je klid. Vše je tak bílé, tak uklidňující, tak … vyčerpávající. Kapky mizí v hlubokém jezírku, dále stékají propadlištěm a u cíle své cesty se mísí do rudého řečiště podobného vínu. Infúzní roztok odkapává do žíly pacienta, bojujícího o své zdraví, o svůj život. Už při příchodu do pokoje na vás padne tíseň a ovane vás nepříjemný pach nemocniční dezinfekce. Tolik uklidňující ticho je narušováno těžkým, sípavým dechem lidí, kteří jsou odevzdaní a nemají sebemenší tušení, čemu všemu ještě budou muset čelit. Účinek slunce, jež zvěstuje život všem rostlinám a živočichům, jakoby byl tlumen nemocničními okny. Vyschlé sliznice, popraskané rty. Lidé tváří v tvář smrti a přitom tolik lpící na životě. Jejich zbědovaný stav. Dehydratovaná kůže. Bolestivá místa, proležená až na kost, vzniklá příliš dlouhým čekáním na konec. Cáry kůže odpadávají a hnijící maso nelibě zapáchá. Nedůstojné. Takto nemocní lidé jsou stále více náchylní k depresím a choulostivosti. Jejich bezmocnost, jejich závislost na pomoci sester, mě děsí. Úzkost a strach v jejich očích se mi vpíjí do duše a vypaluje tam cejch. Hledají oporu. Snaží se vyhrabat z toho bahna, třeba i za cenu lži. Jejich vůle a chuť žít mě sráží do kolen. Neviním je. Mají právo v něco doufat. Věřit ve své uzdravení. Nemohou za to a zdravotní sestry tu jsou od toho, aby jim pomáhaly. Je mi teprve 17 let !!! Nezažila jsem ještě nic, co by se dalo nazvat životním krachem nebo strastí. Ale utrpení ostatních lidí mě naplňuje zoufalstvím a zároveň odporem. Touhou pomoci a zároveň lhostejností, nutkáním vyhnout se lidským bolestem a strádání. Hluboce prožívám jejich utrpení. Psychický otřes mě stíhá každý den.
Nikdy předtím jsem neviděla umírajícího člověka. Až teď, v nemocnici. Špatně se s tím vyrovnávám. Stojíte v bílém, najednou tolik těsném prostoru u lůžka, které bude za pár hodin nejspíš prázdné. Pacient mrtvolně bledý na vás hledí vpadlýma očima. Nevidí vás. Nevnímá sesterskou uniformu. Pomalu usíná v náručí smrti a křečovitě vám svírá ruku. V tu chvíli slyšíte tlukot vlastního srdce. Kostnatá ruka vás tiskne v návalu smrtelného vzepětí. V tu chvíli vás děsí vlastní stín a těžký, namáhavý dech pacienta, sotva znatelný, vás bodá do uší. Studený pot vám stéká po čele, v zádech zamrazí a moje ústa mimoděk šeptají i modlitbu. Umírá zde člověk, zrak má zastřený, vždyť jednou nohou už je v jiném světě. A pak cítíte, jak jeho stisk slábne. A pak …. Pak už je ticho. Už nezatíná prsty do peřiny, už nelapá po dechu, už nevzlyká. Už vás neprosí, abyste ho nenechali zemřít. Je po všem. Na těle se začínají objevovat skvrny, rty začínají promodrávat. Hledí do stropu prázdnýma očima bez života a bolestná grimasa v obličeji napovídá, že hodně trpěl. Nemohu to brát profesionálně, neosobně. Ještě dlouho nechávám svou ruku v jeho a další chvíli trvá, než zvládnu ten pocit, kdy vám hučí v hlavě, krev buší ve spáncích a v ústech máte sucho. Než zazvoním na sestru, abych oznámila, že pacient právě zemřel, musím se opřít o zábranu u lůžka a zhluboka se nadechnout. Nepomáhá to.
Po celou tu dobu, co sestry o mrtvé tělo pečují, stojím v ústraní a kdybych se nestyděla, plakala bych. Zvedá se mi žaludek a zatmí se mi před očima. Musím pryč z pokoje. Bolí mě srdce, když vidím, jak sestry zacházejí s tou prázdnou schránkou lidské bytosti, jako s kusem masa. Přemýšlím, čí to byl tatínek, bratr, manžel, strýc …. Přátelský stisk, jenž cítím na rameni, nemůže patřit nikomu jinému, než mé spolužačce a kamarádce Marry. Jsem jí za to vděčná. V tu chvíli je to přesně to, co potřebuji. Jediné gesto beze slov stačí. Přesně vím, co tím vše dává najevo.
A NEMOCNIČNÍ CHOD SE NEZASTAVÍ. Dál se věnujeme pacientům, jakoby ani nikdo nezemřel. Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, ale nemám na to. Nemocnice mě zabíjí. Nemohu se vyrovnat s psychikou a fyzickým stavem nemocných. Je mi z toho zle a zároveň smutno. Děláme pro lidi hodně, ale nenaplňuje mě to hřejivým pocitem prospěšnosti, sebeuplatnění. Naopak. Skličuje mě, když člověk strádá a já nemohu nic dělat. Mnohokrát mi sami vyčetli a vmetli svou nespokojenost do tváře. PROBOHA !!! Je mi teprve 17 let !!! Chci si užívat, chci se bavit se svými přáteli, chci být ještě naivní a bláhová, nechci čelit kruté, tvrdé realitě. Mám pocit, že na to je ještě čas. Čas na to procitnutí z dětské utopie. Z dětského snění o krásném světě bez všeho zlého.
Na nemocniční postel padá svět. Řítí se rychlostí světla a přesto, že nastavuji ruce, není možné jej zachytit. Vím to. Nahání mi to hrůzu. Nikdo z nás, ze zdravých lidí si nedovede představit, jak je hrozné žít každý den ve stresu a úzkosti, drceni těžkou nemocí. Všechny sobecké a bezohledné lidi bych připoutala na lůžko, aby zakusili, co je to strach. Ale i já, já, přestože jsem zdravá, se bojím, a mé psychické zdraví se hroutí. BOŽE POMOZ – VŽDYŤ JE MI TEPRVE 17 LET !!!