Sladké chvíle s hořkým koncem

Zvláštní...
Zuby mi drží pohromadě plombami.

A přitom při vrtání
dochází vrtákem k oslabování
celistvosti zubu...

V noci jsem jedl fidorku
a k fidorce
tulamorku...

Při jednom z mnoha mělkých kousnutí
hebkých jako mléčná čokoláda
zaznamenal jazyk v soustu cizí předmět.

Kamínek?

Pomyslel jsem si

Jazyk
s citlivostí chuťových pohárků
odvodil a vyslal signál do mozku
hladký předmět.

Při delším zkoumání
rozpoznal předmět podobný sklu,
hladký,
dokonale opracovaný.

Pojal jsem se obavu.

Dokud jsem předmět nevyňal z úst,
slepě jsem doufal, že se nejedná o zub.

Poslední sousto čokoládového oplatku
zmizelo v útrobách těla.

Nenasytných...

Obratný palec a ukazováček
sevřel v ústech předmět
a má naděje se při pohledu na stůl
rozplynula.

Syrová realita bez příkras.

Polovina zubu.

A také je zřejmé,
mé zjevné rozpadání.

Ač nerad,
musím připustit,
brzký příchod stadia rozpadu.

Čas nelze zastavit.

Brzy mě o hlavu přeroste dívka od sousedů,
která si ještě před pár lety hrála na pískovišti.

A hoch, kterého jsem před nedávnem učil kopat do míče,
bude co nevidět nazírat do mé zdravotní dokumentace,
a své prsty vkládat do mých úst při ošetření
v zubní ambulanci.

Chlapec z jiné části města,
vystaví mým ostatkům poslední úřední list.

Zvolna se rozpadám,
pohromadě mě drží už jen těsná kožená bunda.