Cesta tramvají

Anotace: Kam až zajdete? Ne... já tu budu... už jenom abych vám byl trnem v oku!

Dva černí psi přeběhli přes koleje. A ani ten mrzák v tramvaji tě už nedonutí vstát z místa (měl to v očích). Nemrzne. Není teplo. Není nijak. Vakuum. Příšerné citové vakuum. Myšlenkové vakuum. A všichni ti zasraní parchanti to mají v očích. Tak ztěžka se to vrací, jako vlna tsunami. Jak by se vyjímala tvoje hlava na popravčím špalku? I tak bys to měl v očích. A kdybych se sám sobě nehnusil, možná bych to měl taky v očích. Kdyby světu vládli mravenci… Dumty dumty dumty dum… dum dum tudum tudum tydum… tramvaj. A už ani to pivo ti nechutná. Připomíná ti chvíle jako je tahle. Vždycky ve chvílích, jako je tahle, piješ. Ne moc. Ne málo. Tak akorát… abys mohl být normální. Na ty dvě hodiny, než se ti udělá zle (a bude to stejně ještě horší). Doufáš, že bys pak mohl dělat to, co všichni ostatní normální. Být normální… normální… mít to v očích. A pak ještě pro jistotu panáka. Fotka v občance. Hubená stařena s přespříliš zvrásněnou bradou (taky to má v očích). Slepec, vždyť i slepec! Kéž by pršelo. Příšerně pršelo… kéž by na nás spadl oceán. Já bych se rozpustil. Prostě zmizel. Byl bych vymazán ze světa, ze vzpomínek, z citů. Tak snadně a lákavě to zní… skoro jako káva o půl dvanácté. Skoro jako vodní dýmka pro jednoho, byt 1+kk, nedělní deprese a levná děvka. Všechno do sebe tak neochvějně přesně zapadá. Zkus si být klínem v soukolí lidské mašinérie. Můžeš všechno můj otroku. Vždyť, proboha!, jseš člověk! Pocit štěstí omezený na chvění v kolenou při nesmyslných orgasmech. Deprese omezená na píchnutí u srdce a sezení u televize. Nenávist omezená na vášnivou lásku. Stále funguju… stále chodím, piju, jím a koneckonců snad i žiju. A až jednou přestanu, nic moc se nestane. Černí čoklové budou dál běhat po kolejích a mrzáci dál budou chtít si sednout v tramvaji. Jak dlouho můžeš jít po zužující se ulici? Uhni z cesty a už si ulehčuješ cestu skepsí. Jdi dál a chcípneš jako kretén, jako mučedník, přespříliš naivní romantickej hrdina, na kterýho se druhej den zapomene. Zastav se, už jseš ten, co neví jak dál, člověk bez názoru. Nemáš moc na výběr. Dumty dumty dumty dum… dum dum tudum tudum tydum… konečná stanice, prosíme, vystupte! Ale ty to máš v očích, člověče… zasranej vrchole evoluce!