Anotace: Pro jednou zase úvaha o internetu. Není to tak, že bych byl proti němu, jen kvůli tomu asi nemůžu spát-což je vlastně známkou závislosti. Dotýkám se v závěru podobných témat, jako posledně, takže koho by to nrzajímalo-nemusíte si to číst.Přeji krás. čtení

Ještě pár slov na úvod, (protože nahoru se mi již nic nevešlo :-()

Původně měla tato úvaha pouze čtyři odstavce, ale protože se v půlce toho posledního začalo vše nějak komplikovat, přesunul jsem je do pátého. Pátý odstavec je rychlým shrnutím předchozí úvahy (Internetová zábava) s zakomponováním této. Doufám, že není příliš chaotická (hlavně ten čtvrtý a pátý odstavec).

 Jinak tedy také už vím,

 že si trochu protimluvím...

Sociální sítě

Potkal jsem dnes několik lidí, dozvěděl jsem se (z jiných zdrojů) jednoho z nich jeho jméno. Nedalo mi to a vyhledal jsem si je (část party), pomocí onoho člena, na svých sociálních sítích. Ačkoliv, jsem se s nimi již nemínil plánovaně setkat (nebo, ono by to bylo fajn, ale moc jsem si s nimi nepokecal). Našel jsem je (jakž takž), ale otázka kterou si kladu, je: Je to v pořádku mít možnost si o lidech, které jsem potkal čirou náhodou zjistit, úplně všechno, pomocí toho co si dávají na svoje sítě?

Jedna věc je samozřejmě to, že je to jejich věc co si na svůj profil dají. Ale jiná věc je, jak se toho využívá. Nikoho nenapadne, že když si toho a toho dají do přátel, budou nalezitelní od jeho přátel. Nebo, nalezitelní od lidí se kterými se, stejně jako já, rychle setkají, aniž by s nimi prohodili jakékoliv slovo. Připadal jsem si trochu jako uchyl, který jde s davem v sociálních sítích. Tohoto efektu zjišťování si informací se používá i při pohovorech se zaměstnavatelem. Z profilu i méně aktivního uživatele se dá vyčíst mnoho (tedy, ne všechno – jak sem psal na začátku, nicméně, tato hranice úměrně stoupá s aktivitou). Kde se zdržují, co jí k obědu, kdo patří do jejich přátel, kterou hudbu poslouchají a podobně.

Nezdá se mi to zdravé a nevím, jestli to ještě někdy použiji. Lidé si často uvědomují, že do jejich pokoje se nesmí vstoupit bez zaťukání, s výjimkou nejbližších. Na sociálních sítích existuje jen několik málo vrstev, kde je mnoho ještě povrchních. Možnosti soukromí se stávají ze skupin přátel, cizích lidí (kteří vidí jen veřejné příspěvky) a blokovaných. Přátel máte desítky/stovky všichni chodí do vašeho pokoje bez zaklepání. Cizích lidí je nespočet, každý vidí vaší profilovou fotku, která již na první pohled může prozradit, kdo jste a kde jste byli. A blokovaní lidé, rychle přijdou na to, že jste je blokovali a roztroubí to o vás metodou drbů. Vám to může být jedno, ale vašemu zaměstnavateli, který do toho nevidí… no, netroufám si říct, co si pomyslí. Co se týče profilových fotek, nedá se jim vyhnout, něco o vás prostě vyzradí a mít obličej na neutrálním pozadí působí neatraktivně.

A tím se dostávám na konec úvahy. Nevím co je jejím výsledkem. Každý člověk se nějak projevuje v životě, nějak se projevuje na sociálních sítích. Každý člověk toto projevování nějak přijímá a podle toho se sám projevuje. Tím vzniká začarovaný kruh. Na sociálních sítích tyto projevy vidí mnohem více lidí, protože tam sdílíte informace pro váš nejbližší kruh přátel, ale vidí to všichni vaši přátelé (potažmo i cizí lidé). (Jistě, můžete tyto informace poslat přímo přes např. messenger, nebo z očí do očí. Ale od toho vás zrazuje povaha těchto sítí – tedy, nedáte na messenger vše.). Diskuse pak sice mohou být obohacující, ale za cenu toho, že se do vašeho pokoje chodí jak do hospody. Říkám si: vtloukáme dětem do hlavy, že se mají mít na pozoru, možná bychom se mohli mít na pozoru před námi samými. Možná bychom neměli lézt někomu na profilovou stránku a zjišťovat si o něm první poslední, ale jen mu věřit tak jak jej známe.

Tím se možná lehce dotýkám/běžím vedle své předchozí úvahy Internetová zábava. Populární osoba, teď může dát odkaz na svůj soukromý profil a mohla by si nastavit pozorování počtu sledovanosti na profilu. Kolik lidí by se neubránilo a podívalo se? Lidi známe tak, jak se nám prezentovali osobně (z pohovoru, popř. dopisu) a to jak se jim dařilo na nás zapůsobit. A my je vlastně ani neznáme a stejně bychom jim vlezli „do pokoje“. Každý z nás má mnoho stránek, profesních, s přáteli, rodinné i na sociálních sítích aj. V každé nějak působí a nějak se publikuje. Přesněji, publikuje se tak, jak chce, aby jej v této jeho stránce chápali ostatní. Copak nestačí do životopisu napsat zájmy, když si je pak znovu někdo ve vašem „pokoji“ najde vyvěšené na zdi? Řešením by možná bylo mít více profilů, ale kdo má čas na to je spravovat?