Prázdná skrýš

Anotace: O dalším ze zmičujících pocitů.

Sedím v noci v šeru na okenním parapetu v sedmém patře a hledím ven na měsíc. Hvězdy jsou dnes večer krásné, má lásko, pomyslím si. Přitáhnu si kolena k bradě, a přitom se zachvěji. Stačilo by jen o dva centimetry se posunout a… Myšlenka mi bezděčně proběhne hlavou a zanechá ji opět prázdnou. Prázdno. To je vše, co cítím. A ať si spílám a proklínám se sebevíc, nedokážu s tím nic udělat. Zůstávám prázdná. I po všem, co se stalo.
Jude. Má osudová láska. Dnes večer, vlastně před pár desítkami minut, jsme se rozešli. Nadobro. Cítím to. Nikdy se ke mně nevrátí. A proč?

„Podívej se na mě!“ přikáže chladně Jude. Nechápavě mu vyhovím. „A teď se podívej do zrcadla.“ Přistrčí mi před nos malé kulaté zrcadlo. „A co mám vidět?“ zeptám se a udiveně k němu vzhlédnu. Cítím, že něco není v pořádku.
„Prázdno, má milá. Jenom prázdno,“ odhodí zrcátko a otočí se ke mně zády. Začne nervózně přecházet po místnosti. „Víš, co jsi? Ty jsi ledová královna. Chladná, krásná, nepřístupná a bez srdce,“ běsní vztekle. Nerozumím mu.
„Jude,“ oslovím ho nejistě.
„Zmlkni!“ okřikne mě a prudce se otočí. Oči mu planou hněvem. „Dost dlouho jsem čekal, měla jsi dost času. A co jsi mi dala?“ Důležitě se odmlčí a pak pohrdavě odfrkne: „Jen studenou náruč. Ty nejsi člověk,“ zběsile zakroutí hlavou, „ty jsi socha. Máš ledové srdce. Nedokážeš milovat.“
„Jude, já…“ vytratí se mi slova, jak se mi oči zvolna, ale jistě plní slzami.
„No tak!“ Najednou ke mně přiskočí a chytne mě za paži. Syknu bolestí, ale on si toho nevšímá. „Ukaž mi, že ke mně něco cítíš!“ prská. „Pořád jsi mi vykládala, jak mě miluješ. Tak mi to dokaž. Chci vidět tvůj pohled plát vášní, ať se tvé tělo rozhoří ohněm při pohledu na mě, chci slyšet tvůj hlas zdrsněný touhou…“ dojdou mu slova. Nešťastně na něj upírám pohled a nedokážu ani promluvit, natož mu vyhovět v tom, co po mně požaduje. Nakonec mě pustí a znechuceně ode mě poodstoupí. „Už to dál nevydržím…“ nyní šeptá. Zloba se z jeho hlasu vytratila. A teď v něm slyším bolest. Drásá mi to srdce.
„Jude, prosím…“ z posledních sil se pokusím o záchranu. On však rázně mávne rukou. „Ne. Už je příliš pozdě. Nemůžu žít s člověkem, který má studené srdce a duši. Promiň.“ A s tím odchází. Sklopí hlavu, vyhne se mému pohledu a pomalu jde ke dveřím. Chci něco udělat, vykřiknout, rozběhnout se za ním, zastavit ho… nemůžu. Neudělám nic. Mé srdce křičí, jak se trhá vpůli, přesto se nedokážu přinutit, abych se zvedla a šla za ním. Jeho kroky k mým uším doléhají ozvěnou, stále se vzdalují… až zmizí docela.

Tak skončil náš vztah. Trval čtyři roky. Celou tu dobu jsem myslela, že to Jude necítí. Že neví, jak si dělám výčitky, že ho nedokážu dostatečně milovat. Tak, jak by si zasloužil. A dnes večer jsem se přesvědčila, že byl bystřejší, než jsem si myslela. A já ho nedokázala zastavit, protože vím, že má pravdu. Jsem jako prázdná schránka. Lidské tělo, ve kterém nic není. Žádné srdce, žádná duše. Nic necítím. Jen… to všeobjímající nic. Celou mě pohlcuje a brání mi dýchat, žít, smát se. Svým způsobem jsem Juda milovala, ale i já jsem cítila, že to není ono, že to není ta láska s velkým L, že to pro náš vztah nestačí. Bláhově jsem si namlouvala, že třeba to vidí jinak, třeba je rád, že mě má… Ale vlastně je dobře, že odešel. Teď, když to vím, se divím, že nepláchl už dávno. Chápu ho. Já sama bych se sebou také nevydržela. Myslela jsem si, že máme jeden druhého, že spolu můžeme sdílet všední radosti… byla to lež. Všechno to byla jen lež. Jako bych až teď procitla. Nyní vidím, že jsem se nikdy nedokázala od srdce smát, vykazovat jakékoliv opravdové emoce. Všechno to byla přetvářka. Jude měl pravdu. Já mu nikdy nenabídla pohled plný vášně. Raději jsem oči vždycky rychle zavřela, aby neviděl tu prázdnotu v nich. Já nedokážu milovat. Neumím to. Mé nicotné srdce je smutné ze ztráty, ale ani ten zatracený smutek není dostatečný. Chci zdrcující emoce, chci se vztekat, plakat a řvát, chci rozbíjet věci, dostat hysterický záchvat. Ne. Nic z toho se nestane. Jen dál sedím na studeném dřevěném parapetu a topím se v mělkém svitu měsíce a svých bludných myšlenkách. Chtěla jsem s Judem zůstat. Měla jsem ho ráda. Ale nebyla jsem ho hodna. Muž jako on potřebuje ženu, která mu dá vše, po čem touží. To jsem já nedokázala.
Sklopím hlavu a brzy na svých kolenou ucítím mokré kapky slz, jak se mé tělo začne otřásat vzlyky. I ty slzy jsou prázdné a nicneříkající.
Buď sbohem, má lásko, a odpusť mi.