Stroje nemluví

Práce jen šest dní v týdnu,
obsluha strojů za deset milionů,
pečlivost, ochota učit se novým věcem,
odolnost proti stresu —
občas jen někdo při práci tak nějak umře...

Nic, co bych neznal. Kriste na nebi,
vozil jsem lidi sedm let sanitkou
a měl ještě jeden — pohřební přivýdělek.
Celé to stálo za starou belu.

Kývnul jsem na to, aniž bych věděl,
jak málo se chystají mi platit,
a co je to nejhlavnější —
jak strašná to bude nuda.

Třetí měsíc mám za sebou.
„Rok, než se všechno naučíte,“ říkali.
Za měsíc jsem většinu pracovní doby
trávil četbou a nicneděláním.

Kdysi mi jeden moudrý člověk řekl:
„Buď užitečný tam, kde jsi.“
Nechápal jsem to — jako většinu věcí,
co mi kdy kdo řekl, abych dělal.

Po čtyřech knihách měsíčně
jsem začal dělat práci za ostatní.
Vadila mi ta jejich neefektivnost,
jak strašně byli ve všem pomalí.

Pořád mám dost času k přemýšlení,
stále si můžu číst a nic nedělat,
jen je mě teď trochu víc vidět —
a zase je na mě spolehnutí.

Všimli si toho, že víc dělám než mluvím,
že se zbytečně nevyptávám a hlavně —
přestalo mě zajímat, co si o mně lidi myslí.
Stroje totiž, k mému úžasu, nemluví.

Zvedli mi plat. Tak, že po sedmi letech
nemusím mít dvě práce, abych si občas
koupil cigára a nějakou tu knihu,
když mám zrovna chuť číst.

Člověk někdy musí spadnout na dno,
zažít ty nepříjemné držkopády,
aby se mohl sebrat, odrazit
a prostě to zase zkusit někde jinde — znovu.

A víte vy co? Když jste v prdeli,
většina lidí od vás dá ruce pryč,
jako byste byli prašiví.
Ale vy nejste — jen se vám chvíli nedaří.

Zjistíte ale, pro koho jste opravdu důležití,
kdo si vás skutečně váží jako lidské bytosti,
kdo při vás stojí, i když jste ve sračkách —
zkrátka objevíte skutečné přátele.

Za to mi to celé doopravdy stálo.