S kulkou v hlavě

Střelili mě do obličeje.
Malá, šestimilimetrová kulka se svezla po čelisti
a zasekla se u trojklaného nervu.

V životě jsem nemžoural na tolik doktorů —
a těch vzdělaných rukou, co jsem měl v puse!
Nakonec rozhodli vyhnout se operaci.

„Víte,“ řekli,
„už byste se nemusel nikdy usmívat.
Buďte rád, že jste přežil — smrt byla blízko.
Uvidíme za rok,“ dodali.

Nechali ji tam. Zapouzdřila se,
ničemu nevadí
a stala se mou součástí.

Cítím ten hrbol a usmívám se,
když je čemu.
Vedu normální život
s kulkou v hlavě.

Mohla mě zabít?
Nevím. Přežil jsem.
Snad mám důvod,
snad osud, myslel jsem si.

Ne —
bylo to jen štěstí.
Špatný střelec možná,
ale nic mezi mnou a Bohem.

Nechci kérku ani naušnice,
propíchaný ksicht.
Mám své vlastní metody
sebepoznání.

Memento mori.
Píšu s kulkou v hlavě.