Rozházené cikánské hračky

Rozházené cikánské hračky

Den „D“

Je po sedmé hodině večer a já jsem zase rozházená jak cikánské hračky. Dneska byl strašný den. Sama sebe jsem se celý den snažila přesvědčit, že jsem naprosto nad věcí, silná a racionální. Jenže jako vždycky na konci takového dne (a že jich bylo za poslední léta mraky) je realita někde jinde. Jela jsem do práce v očekávání, v jaké náladě Jirka bude. Včera jsme jeli z pracovní schůzky a lehce čistili stůl mezi námi. Tedy já čistila stůl. Jako už tolikrát, debatu takového typu musím začít já. Zkoušela jsem vydržet i několik týdnů, jestli ho to nedonutí taky k nějaké akci, ale nikdy se to nestalo. Já vždycky nakonec vyměknu jako první, protože jsem přesvědčená, že správná komunikace je důležitá. Ono se to sice povětšinou stočí k mému monologu a stejně mám pocit, že vůbec nechápe, co se mu snažím sdělit, ale je mi trochu líp, že to v sobě nedusím. I když ne, teď trochu kecám. Vždycky, když to nevydržím, tak je to proto, že doufám, že uslyším něco, co jsem za léta našeho mileneckého vztahu ještě neslyšela. Slyšet klišé člověka omrzí a nejen to. Klišé jsou bolestivá právě ze své podstaty, že jde o klišé. Je to jen prázdné plácání do vody, tok slov, která jsou úplně bez významu, protože člověk, kterému padají z pusy, nemyslí jejich obsah vážně. Jen mluví, protože se sluší nějak reagovat, očekává se to. Jinak už by přece nešlo o komunikaci. Byl by to monolog.

Tenhle den je ale něčím výjimečný, protože poprvé došlo k vyřknutí toho, co vím už léta. Prvních pět let jsem si to odmítala připustit. Dalších pět let jsem si to začala připouštět a hledala řešení, abych se nezcvokla. A posledních pět let se smiřuju, že jsem pěkně naivní a úplně hloupá. Což koneckonců vidím teď sama černé na bílém a myslel by si to každý, kdo by celou situaci podrobně znal. Jenže něco jiného je něco vědět, připravovat se na to, že to uslyšíte přímo a pak to opravdu slyšet. Je to stejné jako když vám umírá někdo blízký třeba na rakovinu. Víte, že přijde konec, víte i přibližně kdy se to stane, celý čas se snažíte připravit se na tu skutečnost konce ve snaze, že pak vás to tolik nezasáhne. Ale nejde to. Přijde to a vlastně zjistíte, že celé to mentální připravování na to nejhorší byla ztráta času. Připravovat se na to nejde. Teď jsem si uvědomila, že jsem stejně jako v Sexu ve městě připodobnila můj mimopartnerský vztah k rakovině. Ale takhle přesně fungoval. Pomalu mě sžíralo zevnitř to neustálé čekání a naděje. Když nad tím tak přemýšlím, slovo naděje je také k zamyšlení. Dřív jsem naději vnímala spíše pozitivně. Jako krásné očekávání s pozitivním podtextem, ale naděje má i svou stinnou stránku. Pokud totiž žijeme v naději příliš dlouho, chytí zvláštní hořký odstín. A to se mi poslední léta dělo. Pozitivní naděje pomalu, ale jistě ustupovala té negativní. Ta hořkost je cítit každý den, každou minutu, kdy moji mysl nezaměstná třeba něco momentálně výraznějšího. Ale to je jen na chvilku. Pak šup a zase zpět do bolesti.

Obětovala jsem mu všechno, chtěla dětem vzít úplnou rodinu, úplně od základu změnit svůj život. A chtěla jsem ho změnit i jemu. Chtěla jsem mu dát možnost být sám sebou, dělat věci, co ho naplňují bez strachu z výčitek, ale on o tohle nestojí. Nabídla jsem mu všechno, ale pro něj to má menší hodnotu než to, že by přišel o seriál s manželkou. Je to tak bolestivé, tak moc, že bych si nejradši vytrhla srdce z těla a odhodila ho pryč. Vyříkávali jsme si to na obědě. Byl to úmysl. Chtěla jsem neutrální půdu, která mi poskytne určitý pocit bezpečí a možnosti rychlého ústupu do bytu, kdyby to na mě bylo moc. Zařekla jsem se, že nebudu dělat to samé, čím ho ovládá jeho žena, a to je citové vydírání slzami. Bohužel se mi to ale stoprocentně nepovedlo. Perioda je svině a podkopla mi nohy, když jsem to nejméně potřebovala a slzy se hrnuly jako hrachy. Naštěstí měli víno, a tak jsem se mohla posilnit a získat improvizovanou pevnou půdu pod nohama. Dívala jsem se na okolní svět a vnímala lidi kolem, jak vůbec netuší, jakými sračkami procházím. Bylo to jako bych na světě byla jediná, kdo má problémy, což je samozřejmě pitomost, ale jak si tak všichni chodili sem a tam, tak mi to tak prostě připadalo.


Jirka mi jako obvykle nic nevyvracel. V klidu mi odkýval, že mě má jen na sex a vždycky to tak bylo. Jen mimo jediný moment, a to, když jsem se zeptala, jakou věc by v minulosti udělal jinak. Řekl, že po horách v Itálii měl říct ženě, že je konec a sestěhovat se se mnou. To je sice možná pravda, ale těch možností pak měl ještě nepočítaně. Nikdy nepřišel. Nikdy, ani jednou. Taky jsem si vzpomněla, jak po tom, jak se mu se mnou líbilo na horách byl vyřízený z toho, že mu manželka nereaguje na zprávy. Tak se bál, že by vztah se mnou mohl prasknout, že na mě úplně zapomněl. A to jsem ani nevěděla, kolikrát tenhle pocit do budoucna ještě zažiju.

Zajímavé je, že jsem si uvědomila, jak o věci, na kterých mu opravdu záleží, si říct umí. Vždycky jsem z něj měla spíš pocit, že se za to, co chce přímo on sám moc rvát neumí. Staví svoje potřeby na poslední místo. Prý se tomu říká nízké ego. Je to nevyzrálost neumět se postavit sám za sebe. Žila jsem v tom, že proto nemůže říct ženě, že už s ní nechce být. Že na to jednoduše nemá odvahu a ani láska ke mně mu ji dost nedá. Ale když šlo o to říct mi narovinu, že prostě chce trávit nějaké momenty se mnou alespoň dvakrát do měsíce, problém to nebyl. I když přece musí vědět, jak mě to zraňuje. Několikrát jsem mu psala, že mě bolí být milenkou, že to psychicky nezvládám, že mi chybí a že celé tohle má vliv na můj pocit životního štěstí. Ale tohle prostě chce a najednou je nízké ego pryč. Bez ohledu na cokoliv nebo kohokoliv si říká o to, co chce. Tohle uvědomění je samozřejmě také bolestivé. Říká mi to, že v sobě má sílu říct si o věci, na kterých mu záleží, ale plnohodnotný vztah se mnou k těmto věcem nepatří.

Ubezpečil mě, že mi nebude dělat problémy, nebude mi lhát a bude dělat všechno pro to, abych byla spokojená. Klasika. Když má pocit viny, snesl by mi modré z nebe. Teď je ale otázka, jestli se na to můžu spolehnout. Nevěřím mu a jsem si skoro jistá, že to nezvládne. Už mám za sebou zkušenost, kdy se mě pokusil vyštípat z firmy, když jsem s ním odmítla dál jen spát.

Ještě poslední zabojování a ujištění. Zeptám se, jestli tohle vnímá jako ideální řešení naší situace. Chvilku na mě kouká a je vidět, že nechápe, kam tou otázkou mířím. Kam asi? Ptám, jestli je tohle to řešení, které chce a je podle něj nejlepší ze všech možných. Odpoví že ano. BUM a je to tady. Spadla klec. Určitě to bylo slyšet až na Marsu, ale to si samozřejmě jen myslím. Lidé pořád chodí okolo, jako bych byla jediná, kdo prochází bosa peklem.

Žádné, ne, chtěl bych aby ses na mě mohla spolehnout, chci být s tebou. Přemýšlel jsem nad tím, bude nejlepší, když si pobalím nejnutnější věci a odejdu do bytu, až to manželce řeknu. Pro ostatní věci si zajedu až nebude doma. Před tím se chci ale sejít s právníkem, aby mi připravil rozvodové papíry a mohl jsem jí je rovnou nechat. Bude to bolestivé pro oba, tak bych rád minimalizoval osobní kontakt a moc to nerozpatlával. Až si vyřeším vlastní věci, prosím o trochu času, vyřešíme, jak to uděláme u tebe. Bude nejlepší, když si sedneme nad výdaji, které nás čekají a vymysleli jaké řešení bude hlavně pro tvoje děti nejméně bolestivé. Nechci, aby trpěly víc, než je nutné. Neboj, spolu to zvládneme a pak už bude všechno, jak má být.

Bože, řekni, že tohle je špatný vtip. Řekni, že už nechceš přijít ani o den se mnou a žádáš o rozvod. Řekni to…teď…nechci, abys mi všechno odkýval. Chci cítit, že mě miluješ, že o mě stojíš nejvíc na světě, nechci to jen slyšet, chci to reálně vidět…Nic…zase. Zaplatit a rychlý ústup do bytu. Nesmíš brečet, nesmíš brečet, vydrž sedm minut, než se za tebou zavřou dveře.

Má v tomhle prsty ta jeho psycholožka, s kterou řeší svoje problémy? Prý se k sobě nehodíme. Vztah se mnou by byl jako na houpačce. Zase mě hodnotí člověk, který mě zná jen z cizího úhlu pohledu. Chápu, že z Jirkova pohledu můžu působit nestabilně a že občas nevím, co chci. Je to způsobené změnami zvnějšku. Nastavím si nějaký vnitřní postoj, jak s ním budu vycházet nebo komunikovat a něco se stane, co nepředpokládám a já na to musím reagovat. Ale já vím, že kdyby byl mužem, s kterým jsem večeřela v hotelu Sen před patnácti lety, nebylo by tomu tak. Byla jsem připravená se naplno odevzdat a být milující a pečující partnerkou. Jenže jsem nedostala prostor ani podmínky. Vůbec mi nerozumí.

Bohužel v bytě čeká něco, co s klidnou jeskyní, kde se můžu schovat, nemá nic společného. Na stole čeká vyznání lásky v podobě tachometru – jak moc tě miluji. Je to jako dýka do srdce. V tom je opravdu machr, to se musí nechat. Prázdná laciná gesta, co nic nestojí, jen trochu kreativity a času. Už to nevydržím, záplava emocí musí ven. Snad se mi uleví, k tomu snad slzy jsou. Ale musím říct, že mi nijak zvlášť lépe není. Pořád koukám na telefon, teď mu dojde, co mi vlastně řekl a přicválá jako rytíř na bílém koni. Obejme mě, řekne, že říkal úplné kraviny a už mě z náručí nepustí. Hodina, dvě…tik tak..tik tak. Nic. Opět to prázdné nic, které je ale plné emocí, přetéká bolestí, dáví se nenaplněnými očekáváními. Tak chutná bolest. Přemýšlím, co asi teď dělá. Předpokládám, že s manželkou ladí, co a jak si zabalit s sebou na dovolenou. Vím, že je to neetické, ale chci, aby taky trpěl jako já, strašně. Uměla bych to zařídit, ale moje zásadovost a férovost mi to nedovolí.

Dnešním dnem jsem přišla o „kdyby.“ Musím mu dát dost času, co KDYBY třeba zítra byl ten den „D,“ kdy se rozhodne být konečně se mnou a bude si jistý. A tohle „kdyby“ trvá už víc jak třetinu mého života. Kdyby ve stejné situaci byla moje kamarádka, byla bych s radami hotová raz dva. Nebuď bláhová, neodešel doteď, už neodejde. U vlastního „kdyby“ je ale člověk úplně jinak nastavený. Nechce se vzdát. Vždyť on je moje druhá polovina, jsem si tím jistá. Jenže to, že si myslíte, že jste nalezli svou druhou polovinu ještě automaticky neznamená, že vy jste tou druhou polovinou pro ni. Přečetla jsem nespočet článků o psychologii nevěry. Zajímalo mě hlavně to, co se chlapům, co odmítají rozvod, honí hlavou. Víceméně závěr z těch článků byl jediný. Pokud se muž k tomuto kroku neodváží do dvou let od počátku mileneckého vztahu, už to zpravidla neudělá. Přemýšlím, kde jsme byli po dvou letech vztahu. Já byla bláhově zamilovaná, na růžovém obláčku a vůbec jsem si nepřipouštěla variantu, že on to má jinak. Postupem času jsem ale znervózněla, protože se nic nedělo. Nedávalo mi to smysl. Opravdu jsem měla pocit, že jsme na stejné vlně. Ale to jsme nebyli ani zdaleka. Abych zjistila, kde je pravda (protože od něj bych se jí nedozvěděla), musela jsem začít pomalu sundávat růžové brýle a trochu pátrat. Opravdu to má se ženou, jak tvrdí? Samozřejmě, že ne. To je mimochodem také jeden z opakujících se bodů, kterými se vyznačují profesionální nevěrníci. Nemohou přece milence do očí říct „S manželkou mi to ve všech ohledech klape, miluji jí, ale už se z našeho vztahu vytratila vášeň a na to mám tebe.“ To nejde, protože většinou se za svoje nízké pudy stydí. Chtějí být trochu na úrovni, jako v tom smyslu…jsem pánem svého rozkroku, ale není to tak. Rozkrok řídí jejich momentální emoce. A tohle se ví už spousty let. Už naše babičky říkávaly, že muž musí mít prázdný pytlík a plný pupík, pak po něm něco můžeš chtít. Problém je v tom, že já tohle všechno vím, a přesto jsem naletěla. A vysvětlím proč. Měla jsem totiž to štěstí nebo smůlu? těžko říct…že jsem potkala vysoce empatického muže. Je to takový ten typ z romantických filmů, na které my ženy koukáme při PMS v pyžamu a se zmrzlinou na břiše. Dokáže ukonejšit v ten správný moment, pomůže, obejme, vždy krásně voní a sluší mu to. Pořád si pamatuji na naši večeři v hotelu Sen. Seděli jsme proti sobě, něco zajímavého mi vyprávěl, ale obsah nebyl důležitý. Pamatuji si jen ten pocit, jaký jsem z něj měla. Působil autoritativně, ale strašně mile, tak akorát sebevědomě a chytře. Jednoduše žádné zbytečné okázalé věty, machrování nebo naparování. Měl pěstěné jemné ruce a měkký mazlivý pohled. Cítila jsem se v bezpečí a chtěla jsem věřit tomu, že se o něj budu moci opřít a schoulit se u něj do bezpečí před celým světem. Vyprávěl mi, jak si s manželkou nerozumí, že jsou jako dva spolubydlící, kteří se jen dělí o náklady na bydlení, ale každý si žije vlastním životem. V ten moment se v nás ženách zapne mateřský instinkt a máme chuť toho našeho utrápeného nevěrníka zachránit. A to se mi přesně stalo. Nejednou jsem dokonce udělala něco, abych mu v manželství pomohla, protože jsem měla pocit, že jsem jediná, kdo to může udělat a je to moje povinnost. Nabádala jsem ho, ať si nepořizují dalšího psa, protože pak manželka zase odmítne cestovat a on má cestování tak rád. (Zase ten pitomý pocit, že jsem vážně úplně blbá.) Chtěla jsem mu pomoci, aby se v manželství cítil lépe, a přitom bych měla dělat naprostý opak. Ale láska je prostě taková. Nechcete, aby se váš blízký trápil, i když to znamená, že si šlapete po svém vlastním štěstí. Taky jsem jí slušně požádala, aby mu dělala doprovod na pohřbu, na který já jet nemohla. Dostal od ní vynadáno a pak vynadal mě. Místo toho, aby na ní houknul, že jí samotné mohlo dojít, že mu má být oporou (mimochodem, kdyby takovou podporu potřebovala ona, dostala by jí bez prosby automaticky), tak se sebral a odjel sám. Já dostala vynadáno, co jsem si to dovolila a předpokládám, že jí řekl, že přeháním, a ještě se za mě omluvil.

Když vám chlap řekne o stavu svého manželství taková fakta, máte pocit, že vlastně stačí úplně malý impulz k tomu, aby se rozvedl a šel za lepším. Ale takhle jednoduché to bohužel není. Nebo bohudík? Je fakt, že kdyby každý chlap každou krizi řešil odchodem od manželky k momentálnímu pobláznění, rozvodovost by byla mnohem vyšší a z pohledu manželek by to nebyla žádná výhra. I když je výhra mít doma muže, který je svým kompasem v rozkroku natočený jiným směrem?

Ale zpět ke dni „D.“ O miminku ani společné budoucnosti nepadlo jediné slovo. Tak moc jsem chtěla slyšet, že chápe, že potřebuji vedle sebe silného chlapa (a tím vůbec není myšleno materiálně nebo muskulaturou) a že jím chce pro mě být. Že mi bude oporou a spolu všechno zvládneme. Ale čím déle to řešíme, tím mám pocit, že takhle uklidnit by chtěl ode mě spíš on. A na to vážně nemám. Jsem v mnohem těžší situaci. Mám dvě děti, jejich otce, se kterým se budu muset dál vídat, stejně jako s prarodiči z jeho strany. Do toho moje máma, mrak dluhů, společný majetek…

A čím by měl projít on? Majetek už má rozdělený, děti nemá, stačí požádat o rozvod, najít si byt a je hotovo. Bylo by to na jedno stání. Za dvacet minut hotovo. Rozvod kvůli odlišným povahám. Nikoho, včetně exmanželky nemusí už nikdy vidět. Jeho vlastní rodina ho podpoří v každém jeho rozhodnutí. Nikdo z nich stejně jeho manželku nemusí. Ale přesto očekává mou podporu.

Tik tak… nic, telefon mlčí. Po dvou hodinách to už nevydržím a musím mu napsat. Chybí mi, mám strašnou chuť ho obejmout. Nechci být v tomhle vzduchoprázdnu. Už vím, že on neudělá nic. Možná už je i na cestě domů. Víno a osamělost nahlodá předchozí odhodlání všechno ukončit. To už se taky stalo mockrát. Je pro mě jako droga. Jsem na sebe za to naštvaná, jak malou vůli mám, co se týče dodržení těchto předsevzetí. Ale nemůžu si prostě pomoct.

Najednou mě napadne, jak by to šlo vyřešit. Mohla bych s ním spát občas, to bych mohla ustát. Představa, že spí s někým jiným mě děsí. Na to nejsem připravená. I když on to tak nevnímá, já mám pocit, že naše fyzické spojení je něco nadpozemského, co přece s nikým jiným mít nemůže. Jsem naivní, a úplná husa, naivní úplně obrovská husa. Ale teď je to jedno, je na cestě za mnou. Ještě zřejmě nenadešel manželky čas, ještě si můžu ukradnout něco pro sebe.

Přišel, úžasně voní, proboha udělej aspoň něco. Neudělá nic. Já ho pozvala, očekává se to ode mě. Ale já zoufale nechci. Chci, aby někdy převzal iniciativu a rozuměl mi. Ale to nestane. Nastíním mu svůj nápad s náhodným sexem jako kompromisem pro to, aby firma fungovala. Je k tomu nápadu skeptický. Že už jsem tohle říkala několikrát. Opravdu? Moc si to nepamatuji. Ale pak mi naskočí, že má pravdu, ale tenkrát to z mé strany bylo jen o získání času. Protože už víme…co KDYBY zítra byl ten den. Po tomhle úžasném dni, sexu atd. se vyjádří. Potřebovala jsem mu toho ještě tolik ukázat. Kdyby ale věděl, že největší trumfy jsem si nechala pro sebe. Za odměnu až se zachová jako chlap, abych ho ujistila, že se rozhodl správně. Ale bohužel…procházka s pejsky, který údajně nechtěl, je víc.
Když jsem mu navrhovala náhodný sex, aby byl v pohodě a firma fungovala, doufala jsem, že to odmítne. Že mu ty dvě hodiny stačily na to, aby si uvědomil, že chce být se mnou a řekne mi to. Místo toho přistoupí na všechny moje podmínky. Že o tom nikdo nebude vědět, že čas a četnost bude na mě. Potřebuji se z toho vždycky emocionálně oklepat. Musím k tomu přistupovat jako k úkolu v práci. Tohle už není vztah, je to práce. Ano, od dnešního dne je ze mě jeho soukromá prostitutka. Mohu za sex dělat svou práci, jezdit BMW a parkovat auto na pozemku, který mu ze 70 % patří. Jsem luxusně placená šlapka. Stejně jako ty zlatokopky s napíchanou pusou, co mají vedle sebe ošklivého starého milionáře. Vzpomněla jsem si na slova jeho kamaráda. Je jedno, jak vypadám nebo jak se chovám, mám peníze a loď. Každá by udělala cokoliv. Cokoliv za respektování totálního ponížení. Zkouším si představit, jak se tyhle zlatokopky s tímhle vyrovnávají. Jak jsou schopné si udržet odstup a jen čerpat výhody. Trochu tuším, že základem bude se nezamilovat, což je už u mě trochu pozdě. Budu to teď mít o mnoho těžší. Čím jsem si ale jistá, že mrchou se žena nerodí. Mrchou se žena stává necitlivým chováním od milovaného muže. Postaví si okolo sebe hradbu, její srdce ztvrdne, možná i její duše a jediným cílem je už nikdy nic necítit.

Chtíč je svině, stejně jako perioda. Před aktem se to zdá jako dobrý nápad, ale pak je ti úplně strašně. Chtěl to, já to chtěla, ale nezapomněl mi sdělit, že spěchá. Ještě i teď mi nezapomene připomenout svoje priority. Vážně si umí stát za tím, co chce. Dobře si ho manželka vycvičila. Musím, ač nerada, spolknout uvědomění, že jí závidím, že to s ním umí. Dokonce i údajně bez sexu a bez sebemenší námahy. Nemusí mu dát nic z toho, co si myslím, že by mu udělalo radost a stejně ho má jako na vodítku. Když ho z vodítka na chvíli pustí, je miliónový a jen můj. Ale jakmile skončí vycházky, všechno jde stranou, i nádherný sex nebo společný čas. Proboha kam a proč tak spěcháš?? Vždyť se ženou si nerozumíš, navíc spolu teď budete týden…ale další hodina darovaná mně je už moc. Už ani sex se mnou ho nepřesvědčí, aby mi před ní jednou dal přednost. Zase ten nechutný pocit odmítnutí a že jsem ta druhá. On to není jen pocit. Prober se holka…TY JSI TA DRUHÁ!!! Potřebuji, aby šel už pryč, vypadni za tou svojí bioženou. Ne, nebolí to, nepřipouštěj si to! Ne tak, ne, ještě se vybreč, než budeš muset na vlak. Máš padesát minut na to dát se dohromady a připravit se na děti. Být milá, usměvavá a pečující. A kvůli takovému člověku, který mě má úplně u prdele, obětuju čas s těmi, co o mě stojí a mají mě rádi. Jsem fakt blbá!!!

Nasedla jsem do auta a v tichu hledám ještě aspoň nějaké skryté vnitřní zásoby vyrovnanosti. Nádech, výdech a jedeme. Blížím se k domu a na cestě pobíhají obě moje děti se psem a zuřivě mávají. Je to jako pohlazení po hluboké ráně. Mám se kam vracet. Mám to štěstí, že se můžu vracet někam, kde o mě stojí, mají mě rádi úplně celou, nejen moje rty a přirození. Mám tady vše, co bych chtěla od Jirky, ale stejně si toho nevážím. Protože tohle jsem chtěla mít s ním. Chtěla jsem, aby mě takhle na cestě při cestě domů vítali všechny tři moje děti. Dvě prvorozené a osmiletý Jirka. Jenže mám jen ty dvě prvorozené. Jirka je v nebi, protože ho jeho tatínek nechtěl. Řešil, že mu majitel firmy prodal za zády podíl někomu jinému. Nic jiného se neřešilo. Ani nepřipustil, že je jeho. Hodil otcovství srabácky na mého partnera. Zkouším si představit, jak moc se mu ulevilo, když jsem šla na potrat. Ještě mi jako bolestné koupil plyšáčka. Jak roztomilé že. Tou dobou jsem už jela svou druhou pětiletku. Viděla jsem jeho úsměv z fotek ze společných dovolených s jeho ženou. Psala totiž blog o jejich společných zážitcích. Na všech je Jirka vysmátý a spokojený. Mají hezký vztah, žádné spolubydlení. Navíc manželka se snaží jejich vztah ještě zlepšovat. Prošli společně víkendovým kurzem, jak zlepšit jejich sexuální napojení. Prý to bylo velmi přínosné. Asi vám vyvstává otázka, jak to vím. Samozřejmě ne od mého nevěrníka. Už jsme si přece řekli, že tohle nevěrníci svým milenkám netroubí. Jednoduše jsem jí napsala email jako fanynka nějakého pošahaného léčitele, který už nežije a chtěla radu. Dala mi tuhle a nezapomněla se zmínit, jak jim to s manželem pomohlo. Bum, a je to. Strašné je, že i po všech těchto ranách pořád máme my zamilované milenky snahu toho svého nevěrníka omlouvat. Časem totiž vztek pomine, začne se člověku stýskat, a hlavně odmítá věřit tomu, že by dokázal být někdo tak strašně bezcharakterní a tohle s přímým pohledem do očí udělat. Ale je to tak.

Můj rytíř na podělaném bílém koni odcválal se svojí právoplatnou milovanou manželkou někam do Krušných hor. Prý měl v plánu jet sám, ale ona se nakonec přidala. Zřejmě jejich vztah teď prochází zrovna hezčím obdobím, že jí to samotnou napadlo a chce s ním trávit čas. A on logicky spěchá, aby jí nezkazil dobrou náladu před odjezdem a celý výlet se nepokazil kvůli hodině zpoždění se mnou. Za to to nestojí. Mají za sebou příjemnou soukromou oslavu jeho padesátin, kdy se ona úplně předvedla, protože mu dala krásnou knížku bůhví o čem. Důležité je, že je od ní a je krásná. Já mu vybírala na památku zlatý náramek na ruku, aby mu ladil k řetízku od rodičů k osmnáctinám za deset tisíc a na něj mi řekl, že bude vypadat jako od kolotoče. Další rána…a to jsem měla našlápnuto na úplně jiný kalibr. Chtěla jsem mu dopřát cestovatelský zážitek alespoň na deset dní, ale ztroskotalo to na tom, jestli by vůbec mohl odjet. Co by řekl manželce? Ještě že jsem zvolila jen náramek za třetinovou cenu. Okolo ní se točí úplně vše. Moje pole působnosti končí tam, kde začíná konec její benevolence. Dárky ode mě k svátku i k narozeninám nakonec zůstaly bez povšimnutí v kanceláři na stole. Neváží si jich. Ale předpokládám, že knížku od manželky nepustil půlku večera z ruky, aby jí udělal radost, že má radost. Ach jo. Nechci soupeřit, ale soupeřím. Porovnávám se s ní. Nechápu, jak jí přede mnou mohl dát přednost. Jediné logické vysvětlení je láska. Stejně jako já nelogicky i po všem co mi udělal, miluji jeho, on po všem, co mu udělala a nedopřála jeho žena, miluje ji.

Buď přítomná, tady a teď. Jsi doma s těmi, co tě milují a chtějí s tebou být. Co ti radí rozum? Přece pracovat na vztahu doma jako to dělá Jirka. U mě nabere síly, aby mohl být k manželce benevolentní, milý a v pohodě. Vysaje moji energii a doma jí poslušně odevzdá. K tomu ještě přilepit pocit viny a máme tu recept na pohodový manželský život, který ona bez zásluh přijímá plnými doušky. Vyhrála, a co je nejhorší, ona ani nebojovala. To já bojovala, ale ona nemusela udělat vůbec nic. Plnila si svoje sny, Jirka poslušně hlídá její psy, když potřebuje a je připravený plnit cokoliv si zamane. Věřím, že to takhle funguje i v sexu. Je schopný jí tvrdit, že je vegetarián a neustojí si obhájit, že ve skutečnosti není. Z mého pohledu naprostá banalita. Ale tvrdí mi, že je schopný jí zranit, že jí odmítne v posteli. Což není banalita ani u žen ani u mužů. Prý se mu ani nepostaví, protože sex má spojený se mnou. I kdyby to tak bylo, nevěřím, že by ustál výčitky typu…už tě nepřitahuju, proč mě nechceš atd. I kdyby měl problémy s erekcí, vyřešil by to jinak, jen aby byl klid. A proč taky ne. Když já trucuju a navíc ví, že já s partnerem sex mám, proč by si neužil s vlastní ženou. Jenže to už jsme probírali. Nevěrníci nejsou upřímní, je potřeba milence navodit dojem, že je jediná priorita a doma je to pouze formální. Pro jejich pocit, že nejsou úplní bezcharakterní sráči.

Já otevřená a upřímná jsem a tenhle svůj pocit jsem Jirkovi řekla. Že manželka na něj tlačí víc a ví přesně jak, a tak vyhrála. Já mu stále nechávala prostor, aby se mohl rozhodnout sám, co chce a co ne a nedělo se nic. Jen pokrčil rameny a souhlasil. Ne všichni muži touží po rovnocenných partnerkách, které je respektují. Někteří potřebují být pod tlakem a pak jsou spokojení. Říká se jim podpantofláci.

Zase ti ujely myšlenky, buď tady a teď. Objednám pizzu, to bude mít rodina radost.

Je pátek, děti jsou naštěstí výjimečně hodné a kolem domu voní čerstvě posekaná tráva. I přítel má dobrou náladu, a to šel po noční rovnou do práce a teď místo spánku seká trávu, abychom to měli okolo domu hezké. Odevzdává mi úplně všechno a já se cítím jako nevděčná mrcha. Musím udělat maximum, abych se na něj zpátky napojila. Žádný sex, kdy mi ulítávají myšlenky k Jirkovi. Žádné povinně naučené rituály, aby to doma před dětmi vypadalo, že je všechno v pořádku. Nezaslouží si to. Je to jediný chlap na světě, který se mnou umí dořešit problém, postarat se o děti i o mě. Není to žádný voňavý romantik, ale už mi není dvacet a vím, že život se skládá z důležitějších věcí, než je jednorázový prima den. Je to umění překonat stres spojený s výchovou dětí, ze společného života, který drtí pracovní přepracování a málo společně tráveného času. Je to o možnosti důvěřovat bez strachu ze zrady, o jistotě, že když přijde problém, nebudu ho muset řešit sama. To jsou hodnoty, na které se musím nyní upnout.

Pořád jsem na tom lépe než jiné milenky. Spoustu z nich je singl a čekají na svého rytíře samy v prázdném bytě. Bohužel statistiky ale mluví jasně. Pouze 10 až 30 % mužů se reálně opravdu rozhodne pro plnohodnotný vztah s milenkou. Důvodů není až tak moc. Aféra bývá často spíše emocionálním nebo sexuálním únikem, nikoliv signálem, že chce muž skutečně odejít. Muži mají strach, že přijdou o děti (to není můj problém, Jirka žádné nemá) a posledním častým důvodem je fakt, že se ukáže, že vztah s milenkou není tak udržitelný jako manželství. Většina mužů zůstává raději v manželství, i když to neznamená, že vztah je zcela uzdravený. Tolik statistiky. Ale konkrétní čísla jsou vlastně úplně jedno. Stejně každá z nás doufá, že právě ona bude tou Popelkou v těch 10 až 30 %.

Jirka spěchal až tak, že si v bytě nechal sluneční brýle. Napsala jsem mu to, aby je nehledal a připsala větu, že doufám, že ten jeho spěch byl kvůli něčemu opravdu důležitému. Samozřejmě vím, že z mého pohledu to důležitý důvod nebyl. Kdyby o to stál, obhájil by si zpoždění. Ale on o to nestál. Nestalo se mi to poprvé. Doufala jsem, že mě uklidní a napíše mi „promiň, nechtěl jsem tě takhle narychlo opustit, ale manželka si zlomila nohu a musím jí odvézt k doktorovi.“ Prostě opravdu něco důležitého. Nestalo se tak. Jako vždycky se snažil hodit vinu za celou tu situaci na mě.
Odepsal mi, že měl pocit, že chci, aby byl co nejdřív pryč. Ano, to je pravda, ale proč asi? Zkusil ses nad tím aspoň zamyslet? Opravdu jsem tě měla zdržovat a prosit, abys zůstal, když ty si o to nestál? Měla bych pak mít radost z toho, když bych si to vynutila? Ale já bych si to nevynutila, vliv manželky je příliš velký a riziko ještě většího pocitu odmítnutí už byl neunesla. Nastínil mi svoje priority a já je musím respektovat. On nastavil pravidla. Úkoly jsou jasné pro všechny zúčastněné. Manželka bude korigovat čas, který spolu můžeme strávit, já si musím nastavit hranice, abych mu byla k ruce, ale psychicky mě to nezdecimovalo a zároveň zlepšovat vztah doma. S přítelem jsme prošli těžkou cestou, když byly děti malé. Finanční potíže, rekonstrukce domu a všudypřítomný prach, přepracování a permanentní nevyspání. Teď, když už jsou děti větší a většina domu je hotová, zaslouží si moji plnou pozornost a péči. Teď musíme sklidit ovoce toho, co jsme spolu překonali.
Napsala jsem, že respektuju nastavení jeho priorit, ale že nejsem masochista, abych prodlužovala svoje trápení nad únosnou mez. Četl to, ale už neodepsal. Telefon mlčí. Nechává mě se dívat do aplikace snad každou hodinu. Opět ve mě začíná klíčit naděje, že si vše srovná v hlavě a alespoň napíše, že mi rozumí a že tohle už se nestane, protože jsem pro něj tou nejdůležitější na světě. Ale samozřejmě že se to nestane. Jeho kůň vozí manželku po Krušných horách. Na kňourající milenky není prostor. Zakážu si se do aplikace dívat. Měla bych využít toho, že mám prostor srovnat si myšlenky a svoje priority a jít třeba smontovat dceři nový psací stůl. To má totiž opravdu smysl. A ne čekat na nemožné. Bohužel tohle jsou ale všechno racionální úvahy. Chtěla bych se rozhodovat jen na základě emocí, ale takový luxus si nemohu dovolit. Přitom Jirka byl ten, kdo mi vždy říkal, že bych měla tu svoji hlavu občas vypnout a jednat srdcem. A když to udělám, zlomí mi ho naprosto bez slitování. Bez sebemenšího zaváhání.

Příběh se prý má končit pozitivně, aby zůstal hezký pocit. Můj závěr má snahu o pozitivní nádech, ale bude to ještě stát hodně sil. Vím, že budu klopýtat a občas se stane, že mě přepadne slabá chvilka, kdy se na všechno budu chtít vykašlat a sejdu z cesty za předem stanoveným cílem, ale to k tomu asi patří. Je to daň za to, že jsem důvěřovala. Ale vím směr. A to je dar, protože horší je tápat a směr nevědět.