To známé pnutí

0:33 ukazuje display hodinek, svítící z nabíječky do tmy. Minuty pomalu ubíhají, jako by stály před šedivým semaforem. Do ticha před spaním mi přes sluchátka zní Dutch Melrose – Forget You.

Ve tmě mi přijde všechno poněkud ostřejší. Mizející kouř cigarety, kterou jsem si dal u okna, opřený o hřejivé topení. Nesmyslně velká dvoulůžková postel, z níž využívám jedno z jejích křídel. Peřinu, ležící mi na nahém těle, aby mě skryla před nocí.

I v té černé nicotě přes melodii slyším zvuk hladu v mém srdci. Známý neklid v hrudníku, který mnou vibruje až do končetin.

Chci tomu utéct, protože mi dochází, jak se cítím na tak velké matraci.
Zavřu pevně oči, ale nepomáhá to. Pod rozechvělými víčky se mi za rytmu melancholické skladby vyplavují vzpomínky z dnešního podvečerního tréninku v bazénu.
Přicházejí v obrazech.

Voda je pro mě zvláštní element ve kterém se cítím, že můžu létat. V poslední době jsem začal více plavat. Díky tomu jsem na hodinu a půl odprostěn od všech zatěžkávajících myšlenek. Znovuzrozený v chloru a h2o – zkrátka volný.

Frustrace na mě dolehne až tehdy, když odcházím do sprch. Sice příjemně znaven – lehce na těle, lehce na duši – do chvíle, kdy se ocitám pod proudem vody, v malém prostoru, obklopen z každé strany mladými plavci. Bičován vlastními představami.

Dorazilo plavecké družstvo po tréninku, do kterého bych chtěl zoufale patřit.
Kéž by si někdo všiml, že umím plavat, a přizvali mě mezi sebe. Opájel bych se tím každý den.
Připadám si jako dítě v cukrárně, které se nemůže podívat na všechny ty sladkosti na dosah ruky. Tak blízko - a přitom daleko.

Plavky odložené ve skříňkách. Teplá voda kreslící siluety v páře. Kapky jim stékají po širokých zádech jako malé průsvitné komety. Jako by proud bral i něco, co se mi zdá nedosažitelné. Co to vlastně je?

Poslouchám nezúčastněně, jak se baví o maturitním plese a machrují, kdo z nich byl ve vodě lepší. Postrkují se a chichotají. A já, když se natahuji po šamponu, zároveň ve stejný moment zápasím s tím známým pnutím - nesnesitelnou touhou se podíval víc.
Jen o zlomek vteřiny déle.

Periferně zahlédnu pevné křivky, stíny mezi stehny. Fascinují mě jejich krásná, pružná těla.
Uvnitř mě zašumí stopa absurdní zakázané fantazie. Třeba jen stát mezi nimi, mlčet, dýchat jejich přítomnost. Jen být blízko na to, abych věděl, jaké to je být součástí. Jen to. Nic víc.

Uvědomím si, jak silně se tohle ve mně občas ozývá. Chtíč po doteku světa, který mi protéká mezi prsty. Pěna mizí v odtoku. Zírám na ní během čekání, než se sprchy úplně vylidní a já zůstanu sám.

Tak jako v posteli dnes večer. Na míle vzdálený od jiného tepla než je topení.


Čas 1:50.