Výběr autora Eva Adlerová

Copak je hřích, mít upřímný smích, bez nároku na slzu v oku…   Odvázat se zvesela, točit se dokola a v plném sálu být královnou parketu?   S

Stejně jednou umřeme a zasypou nás hlínou, přesto se denně dřeme, pro tu radost bídnou.   Až nebudeme tady, jiní ani nevzdechnou, že jsme byli

Vínko mé milé, jsi to jediné, co jsi zbylo, pro tohle nemehlo.   Všechny své starosti, strachy i bolesti utápím ve sklenkách, než skončím na p

Sama sebe se ptám, proč ten čas tady mám. Co mám dělat, nevím kudy kam jít a kde se ptát, jak vše nepodělat…   Rafička rafičku mine, kolik toh

Stůj, poutníče, kamkoliv kráčíš. Neb k cestě se již nenavrátíš.

Poprvé stojím na břehu oceánu a cítím se bez elánu. Ač mě voda, moře, teplo a palmy nabíjí, sklíčenost je stále zde a nepomíjí.   I proto opět dr