Ona je hodná

Ona je hodná, říkali mi — a byla, však já vím,
jenom ta vášeň chyběla tam, a já se uvnitř užíral tím.
Ona je hodná, říkali mi, a ona byla vskutku jako sen,
jenom ta touha chyběla tam, jako bych mrtvý s ní lehal si v zem.

Já opustil ji, odešel jsem — poprvé ve svém životě,
s pár věcmi v ranci, se psem, v poslední zářijové sobotě.
Já opustil ten známý přístav, kam často jsem se vracel,
z těch rejů bujarých, od děvek, vždy na postel se skácel.

Ona tam byla, pořád sama, jako by něco ode mě čekala,
a já se najed, od kurev prázdný, nevnímal, co mi říkala.
Ona tam byla, tak dlouho sama — ty čtyři léta trpěla,
jen kdyby něco naznačila, kéž nebyla by tak zbabělá.

Pomátla se, a nakonec z toho všeho skončila v ústavu,
já pluju dál, jen z dálky vyhýbám se kormidlem tomu přístavu.
Pomátla se, a jisto jistě na tom mám velikou svoji vinu,
ale tu zbabělost za čtyři dlouhá léta — tak tu si neprominu.