Ona je hodná, říkali mi, a byla, však já vím,
jenom ta vášeň chyběla tam, a já se uvnitř, užíral tím…
Ona je hodná, říkali mi, a ona byla vskutku, jako sen,
jenom ta touha chyběla tam, jako bych mrtvý s ní, lehal si v zem…
Já opustil ji, odešel jsem, poprvé ve svém životě,
s pár věcmi v ranci, se psem, v poslední zářijové sobotě.
Já opustil ten známý přístav, kam často jsem se vracel,
z těch rejů bujarých, od děvek, vždy na postel se skácel…
Ona tam byla, pořád sama, jako by něco ode mě čekala,
a já se najed, od kurev prázdný, nevnímal, co mi říkala…
Ona tam byla, tak dlouho sama, ty čtyři léta trpěla,
jen kdyby něco naznačila, kéž nebyla by, tak zbabělá…
Pomátla se, a nakonec s toho všeho, skončila v ústavu,
já pluju dál, jen z dálky vyhýbám se, kormidlem tomu přístavu…
Pomátla se a jisto jistě na tom mám, velikou svoji vinu,
ale tu zbabělost, za čtyři dlouhá léta, tak tu si neprominu…
Silné.
01.12.2022 06:16:11 | Václav
To je jistě prožitá balada, alespoň to tak pociťuji:-(, ale hodně dobře napsaná.
19.07.2022 06:05:14 | CULIKATÁ
Vlastně to jsou všechno mé prožité události. Děkuji za přečtení a komentář.
19.07.2022 06:47:48 | DH22
Zní to tak opravdově - a to se (nejen) na verších i cení... :-)
08.04.2022 20:40:21 | Amonasr
...tak tohle je skvěle napsaná balada...;-)a tématem tvrdě ze života...
08.04.2022 15:23:56 | Marten