Tahem pera

Sbírka: (S)hluky slov

 

Co tahem pera, šepot pergamenu,

mi v ostří slova větou odeznívá

a kapkou krve praví? Snadné bývá

tak sladkou lží se zpíjet. Neduživá

 

 

je pravda možná krutá v každém směru.

Ty ptej se marně z beznaděje lidí,

kdo věří, doufá, přeje, nezávidí.

Jsme všichni stejní! Proklet, kdo to vidí.

 

 

Sám v davu. Těla měnící se v masu

se valí náhle s podobností moři.

Vždyť jejich kůže krvácí a hoří!

Proč pláče deštěm, kdo nás takto stvořil?

 

 

Dnem nocí kráčím stále beze smyslu -

- svým labyrintem světa zmítán vztekem.

Jsem stínem činů, schránkou, neúspěchem.

Tak marný! Hnán ne touhou, nýbrž spěchem.

 

 

Dál nádech, výdech… V ubíhání času

mi v žilách cosi neúnavně tluče.

To neumlčím. Naslouchám…zní hluše.

Co očekávám? Možnou ztrátu duše.