Nevzdávej vlajku

Proč svět se tak změnil?
Ptám se tiše, když stojím mezi lidmi.
Dělník je, jako by nebyl 
a přitom má cenu zlaté mince,
když přijde mráz.

Kdo nám dopřeje teplo,
až bude zima zalézat pod kůži?
Kdo opraví srdce domova,
když praskne potrubí i trpělivost?
Může být dělník znalý?
A co je dnes vlastně prima?
Proč se tohle téma vytahuje?
Proč mi při tom svírá hrdlo tréma?
Dějiny se opakují...

Jen kulisy jsou nové
a barvy čerstvě nalakované.
Někteří se jen lesknou.
Říkají věci, které nemyslí vážně.
Mluví, aniž by věděli,
co jejich slova unesou.
Nevědí, co jak myslí.
Nevědí, co se děje pod povrchem.

Třicátníci už vědí víc o světě i o teple.
Pamatují, jak se měly stavět dálnice.
Kolik plánů viselo ve vzduchu.
A mezitím život jen tak profičel a jen láteří 
mezi směnami a účty.
Co mám říct k tomu?
Mám snad jít domů,
zavřít dveře
a dělat, že se mě to netýká?

Nevzdávej vlajku, dokud nehoří.
Drž ji i tehdy,
když vítr není příznivý
a potlesk nikde. (Bez věrného publika)
Protože svět nestojí na slovech.
Stojí na rukou.
Na těch, které nejsou vidět,
dokud se něco nezačne dít.