< pouštní slza >

V tu chvíli
čas zastavil
unikající z mé žíly>..
Práh od dveří
/na němž špičkami svými
trávilas volnou chvíli/
na rozhraní osudu
u vchodu či
Tvá přání,
co na očích Ti vidím,
v ten moment
každé
/do posledního/
splním..
Všechna zrcadlí se
stejně,
jak na hladině vodní
/lekníny/
s úžasem, plují
/držíc vládu nad časem/
Svým jasem,
ve studánkách Tvých
zračí,
kolik jen hvězd na obloze
může být..
Na Západě, žijících lidí dvou
na věky spojených,
v poušti, na jemném písku
osudu ponechaných..
.
.
<>