Anotace: ***
"Tlačte!Víc!
Už vidím hlavičku!“
Sálem rozléhá se pláč.
„Sotva se narodil,
chtěl by se se mnou prát,
ten malý rváč.“
Pak s úsměvem
tě doktor v bílém plášti,
položil do náruče mámě.
Ty přisál jsi se
k mléčné žláze,
a v klidu při tom spal.
Teď už ti začal rašit knír,
tajně v koupelně se holíš,
tátovi vzal si Pytralon,
i v posteli se voníš.
Na sobě oblek s vázankou,
která příšerně tě škrtí,
vzteky by si jí rozškubal,
je vyhlášená dámská volenka,
krčíš se v koutě opodál,
a z hrůzou čekáš,
co dít se bude s tebou dál.
Najednou osloví tě zlatovlasá víla,
„Smím prosit?“
Její krása víc je odhalená,
nevíš kam se jí máš dívat.
Parketem vznášíš se,
při tom jí pevně tiskneš k sobě,
chtěl by jsi znovu sát,
pro změnu z těch jejich mléčných žláz,
stud už ti to však nedovolí,
v noci nemůžeš z toho spát,
a ptáš se,
„Proč první láska tolik bolí?“
Krásný, nádherná přirovnání a k životu bolest patří...
16.07.2008 19:16:00 | JaniHani
Smekám! Velmi působivé, životní, ... víc není co dodat, dílko mluví za sebe.
16.07.2008 10:36:00 | NikitaNikaT.