Armáda z úsměvů

Sedím na parapetu,
ty po mém boku,
úsměv si dorozpletu,
říkám si : cvoku.

Zamýšlím se nad tím,
proč jsem jaká jsem,
čímž tě často trápím,
tím probdělým snem.

Schoulená v tvém náručí,
přijde mi to správné,
v těle se mi rozzvučí,
co z toho je hrané.

Na tom mi však nezáleží,
jen na tom, co je teď,
projít potmě po nábřeží,
chvíle, kdy mám ráda svět.

Za to si tě vážím,
za to mám tě ráda,
city svoje strážím,
z úsměvů armáda.