..ještě mi voní

Potemnělému pokoji, smutnému dnes, dnes nějak víc, zašeptám svoje rezimé, povadlých zřítelnic.
Jak hořká vůně rmenu, tu zůstal jen tvůj dech,
dolíček hlavy na polštáři, Tvůj věčný stín,
na hrubých zdech.

Až vstanu bude za roletou, na římse tančit snílek déšť,
a v jeho kapkách budu sčítat, Tvé návraty,
mé "nepříjdeš?"
Po bledém nebi uplakaném, jako já dnes,
tak ze všech stran,
Ti pošlu vlastní tichou zpověď, a odpověď si sama dám.
Člověk ani ve dvou není dosti,
když vrací se k svým samotám,
a zpět k pospolitosti, aby si uvědomil,
nadnesl a hřál.

Snad se mi ještě hlava točí,
z té prudké sprchy zvláštních vět,
mám někdy smutné, přesmutné oči,
a nich se spíjí celý svět.
Snad mám ještě jedno přání,
z těch kterých bylo na tisíc,
tomu se asi neubráním,
teď sama sebe hledajíc.

Zrcadlo pověz, dlouho jsem spala?
a princ si asi jinou vzal,
tolik, tolik jsem sa bála,
bláhově domnívala, že to půjde dál.

Ještě mi voní myrta s rozmarýnou,
cítím je ve svém pokoji,
co z toho bylo mojí vinou?
však rozmarýna rány nezhojí.