Zakletý zámek

Jsem sama v celém zakletém zámku
a připadám si jako v opuštěném krámku,
vzpomínám na dávné časy,
odkud slýchám tiché hlasy.

Pláču pro svou ztracenou lásku,
která mi vzala mou dětskou masku,
vidím vše jiné a najednou větší,
každý se vymlouvá a hřeší.

Kam se poděly staré časy,
proč mám zas o kus delší vlasy?
Přeju si prince na bílém koni,
čekám a vyhlížím,
zda už zvoní.

Možná by se pak vrátil mé duši ten klid,
který tam dřív přebýval
a měl by stále být.

Kdo ví, co je jiné ještě,
jestlipak jsou duhy stejné a taky deště?

Procházím tiše mezi mladými rytíři a pány,
kteří se dvoří a jsou stále zváni,
nikdo však nemá pro mě dost lásky,
začínám mít už z toho vrásky.

Jsem tolik smutná a ztrácím sebe,
zavírám oči a nechci vidět nebe,
rozsvítím svíčky v celém sále,
obléknu tmavé šaty a budu tančit v černém šále.

Vidím zas usměvavé a malé děti,
které se radují, že motýl letí.

Kdo bude mít rád je a mé sny,
vím, pak pozná, že nejsem jako ostatní princezny,
tak otvírám oči, můj zámek už není zakletý,
ani smutný a vůbec ne prokletý,
je plný štěstí a smíchu,
přijel si princ na bílém koni pro princeznu.