Zasněná

Zrak pohledem odlétá,
daleko za sklo,do světa.

Tělesná schránka přítomná
však duše ta je svobodná,

vlastní křídla bělásků,
do výšin letí pro lásku.

Zůstala socha kamenná,
stesk objímá jí ramena.

Za záclonou stojí,nedýchá
vzpomínka za ním pospíchá.

Láska je plná zázraků,
i vtiskla tu tvář do mraků.

Zajiskřily oči tím výjevem,
a ústa rozechvěla úsměvem,

obraz jeho dolů k ní se dívá,
a víra v lásku je zas živá.

Zvon v hrudi divoce bije,
že v ní láska neumřela,
že živá je...živá...žije!