Sonety - V.

Nám slibovali hory, zlaté doby,
a k tomu lásku, věčné pravdy čas.
A neptali se, co mé srdce zlobí,
vždyť bez noci by nebyl denní jas.
I slunce musí chodit večer spáti,
by ráno tiše rosu vzkřísilo,
a jenom hloupým může se zas zdáti,
že neplatí, co včera platilo.
A je to tak, že všechno má své místo,
i zima skončí, na to má své dny.
A není nic, co bylo by tak jisto,
že neztratí se než se rozední.

Oči tvé mou naděj stále křísí,
jako hvězdy nad mou hlavou visí.