Lásko

Kráčeli tichem vlastního hlasu

po špičkách vydlážděné noci,

kradli si třešně z úst,

vodopád deště omýval krásu,

když někde uvnitř zahořel pocit,

začali v Tobě růst.

Popsat tak doteky deště

půlnoční sonátou doznělá,

lásko, usínáš k procitnutí.

Lilie pnoucí dýcháš ještě?

Po jménu růže jsi zardělá,

svádíš snem věčného objetí.

Ztrácíš se, abys nalézala,

ve vlnách, ohni, v klasech sníš,

stáváš se denním chlebem ,

ohlávku času jsi uvázala,

spoutáváš, když se probouzíš

jsi prosebníkem i soudcem

všech Tebou raněných