Setni moji hlavu...

Až nastane den, kdy přestanu snít,
nebude síla už dál mlčky jít.
Srdce si posteskne, duše si zapláče,
schoulená v koutku jak bezbranné ptáče.
Proč jsem nežila pro sny a pro lásku,
dávno jsem ztratila, co drželo na vlásku.

Tebe ztratit nechci, nechci odejít,
ale stačí slovo, já půjdu, bude klid.
Jediné slovo a náš svět bude ta tam,
hlavu svou zničeně do dlaní dám.
V hlavě teď myšlenek kupí se roj,
v přílivu smutku s nimi prohrávám boj.

Zlomila jsem meč a zahodila dýku,
sklonila jsem hlavu, ztratila svou pýchu.
Před tebou teď klečím a čekám na ortel,
ztratila jsem sebe, pád by přijít měl.
Tak už setni moji hlavu, proč to váhání,
zkrať jedním činem dlouhé čekání.

Nemohu už dál, sil dost už nemám,
z prachu a špíny své srdce zvedám.
Se slzami v očích, s duší plnou viny,
kaju se ze svých hříchů, obhajuji činy.
Tam, kde druzí bloudí, já přímo chci jít,
nejsem špatný člověk, jen neumím žít...