Zrození (Adam a Eva)

Byl Den. A byla Noc.

A Země byla pustá.

 

„Kdo jsi?“

křičel jí do tváře,

jak by měl úzkost,

že se mu jen zdá.

 

A nebylo slyšet Boha.

 

„Jsem Eva,“

řekla, tišeji než les.

 

Odbil zvon.

 

„Jsem Adam!“

křičel na lesy.

A mraky šly jak procesí.

 

Smutně se usmála.

 

Klekl jí k nohám.

Zalklá tmou,

skryla ho sama před sebou.

 

Záclony v okně se vzdouvají.

Na posteli leží čtyřnohý tvor.

Dvojhlavý člověk.

Muž a žena spojeni.

 

V ozvěnách láska se vrací.

Dva, sami se sebou a v sobě ztraceni,

semkli se do sebe.

V hluboké lásce dochází k tání hmoty,

prostor se stává pláství a čas medem.

 

Snad tehdy, jako kdysi poprvé

v krásné bolesti panenství,

se rozplynula samice do samcova těla.

A vzniknul, v tuhle chvíli, rajský člověk.

Akt vesmírného významu.

Muž se všemi žebry.

 

A dítě spí v prosvětleném vonném těle.

V ženském životě.

Jak plamen, jenž vzplanul,

v divokém lese jejich lásky.

 

A k smrti znaven,

neměl náhle nic než její ruce.

Něžné, užaslé,

že se jim chce brát z mála.

 

„Děkuji,“

řekla, běleji než sníh.

 

A zdi stály jak na trních.

A ticho stálo prostřed vod,

jak rybí katedrála.

 

Okamžik odbil zvon.

 

Měla jen oči.

Sběhl tmou

a skryl se v nich,

sám před sebou.

 

A Bůh si vzdychl – neviděn –

A Bůh se modlil – neslyšen –

 

Okamžik odbil zvon.