Slunečnice — Žena

V podšívce ukrývám

cesty zpátky — k nám.

V záhybech dne

se vítr o mě opírá.

~

Z oděrek dnů

sbírám verše —

sám.

~

Dnes smutek tíží.

Kdo houslím zlomil duši?

~

Jsi v každé struně,

ještě se vracíš —

nezeslábnu hned.

~

Když z podzimu

kvete jaro —

ubývá let.

~

Dnes tíží mě smutek.

~

Lásko,

zůstaň blízká,

zůstaň věrná.

~

neztrať se mi —

schovej se pod víčky.

~

Stačí, když jeden z nás

naši píseň zazpívá.

~

Zachvěje se list.

Obrátím ho —

~

A přece vím, že patřím Tobě.

Dnes smutek tíží.

Dnes tíží mě smutek.

~

Nezeslábnu hned.

~

A přece vím, že patřím Tobě.

Najdu tě, najdu —

na konci let.

~

Najdu tě, najdu,

najdu tě tam,

kde končí —

náš svět.

~

Slunečnice — Ženo,

máš trny ve vlasech,

nohy máš v zemi.

Hlava ti hoří pod kůrou —

na slunci.

~

Máš jantarové oči

a srdce z písku.

Slané moře na rtech

a papírovou lodičku.

~

Utopila se —

s adresou.

~

Až z posledního stébla

vysypeš toulavé zrno —

co zbyde po nás?

~

A přece vím, že patřím Tobě.

Dnes smutek tíží.

Dnes tíží mě smutek.

~

Nezeslábnu hned.

~

A přece vím, že patřím Tobě.

Najdu tě, najdu —

na konci let.

~

Najdu tě, najdu,

najdu tě tam,

kde končí —

náš svět.

~

Najdu tě, najdu —

na konci let.

~

Najdu tě, najdu,

najdu tě tam,

kde končí —

náš svět.

~

A přece vím, že patřím Tobě.

A vím to, vím to, čím dál víc.

A přece vím, že patřím Tobě.

I kdyby nezbylo mi nic.

~

Najdu tě, najdu,

najdu tě tam,

kde končí —

náš svět.

~

A přece vím, že patřím Tobě.

A přece vím, že patřím Tobě.

~

Patřím Tobě.