Strach

Strach,
přichází po špičkách.

Na posledním schodu
několik metrů od vchodu
chrámu zasvěceného Amon Ra
čeká bez hnutí a beze slov
nejvyšší služebník boha slunce a plodnosti
na dvě znamení.
Ve zvířeném prachu před ním
tísní se za první branou
svolaný a neklidný lid.
Vyholenou lebku velekněze Memseptaha
přikryl lehký stín.
První znamení.
Usmál se pro sebe, výpočty jsou přesné.
Slunce váhavě vstupuje
do jedné přímky s Měsícem a Zemí.
Den střídá noc.
Na několik dlouhých minut všechen život utichá,
jakoby zastavil se čas.
Dětský pláč a strach hraničící s šílenstvím
při pohledu na éterické světlo koróny
je povel pro velekněze.
Rukama ukáže k černému slunci,
hlubokým hlasem odříká zaklínadlo
a zas klidně čeká
až noc změní se v den.
Stalo se.
Vylekaní lidé klečí v obavách u schodů chrámu
bojí se i pohlédnout jeden na druhého,
co bude dál.

Vodoznak ukrytý v rákosí na břehu Nilu
ukázal nepatrnou změnu.
Druhé znamení.
Mladý kněz pověřený hlídáním,
kouskem vyleštěného stříbra
odrazil několik slunečních paprsků.
Memseptah zachytil pohledem odlesky stříbrné destičky
a klidným hlasem promluvil.
„Náš pán, vládce dvou korun, faraon Seti,
vás ochránil před věčnou tmou
a posílá vám životadárné záplavy.
Faraon Seti, přikazuje,
zúrodněte pole, naplňte sýpky, nakrmte dobytek i sebe
a zasejte sémě.“
Velekněz odchází a jen pro sebe tiše zamumlá,
„bude válka.“