prázdno a nic

Co říci víc, je ráno, zima a slunce za mraky
optimismus se dá popsat i jinak, ale toto ráno to jde hůř.

Zase se opakují podivné pocity prázdna a nejistoty.
Řekl bych, že nedostatek drog působí sebeuvědomění
a to sebeuvědomění je příčinou (jejich) nadměrné konzumace.
Je to životní koloběh,ale zároveň to je sebeklam
cosi hnusného,čeho se lidi bojí, nebo alespoň já -
člověk přemýšlivý, pozorující a povětšinou tupý a neomalený.
Možná je to kapka naděje,ale neumím ji ani vyslovit,
natož splnit a tak mi zbývá jen bojovat s prázdnem.

Koneckonců si život vychovává své pohrobky
a bolestí (při tom) nešetří, dokonce i radost prodává jako nálepku na utrpení.
Co tedy zbývá? Výsměch nad tou tyranií
nad prázdnem nebo bohatou seberealizací v drogovém odvětví.

Smál jsem se papouškům systému, jejich komičnosti a neohrabanosti -
původně byli lidi,ale teď jim vyhovuje menší forma.
Co naplat – stávám se jedním z nich – říkám si, že „jinačím“
ale spíše to bude sebeklam prázdna.

V přemíře bolesti jsem zjistil, že tělo umí říci dost
stejně tak, jako každý zlomil poslední cigáro,
vypil poslední flašku,
poslal k čertu svoji starou, šéfa nebo kamaráda na život a na smrt
(Tělo) umí říci dost – to se počítá,ale jen ze začátku.
Čekal jsem, že mé „dost“ změní toho sraba v silnějšího jedince,
ale nestalo se tak.
Odešel ze života, aby se vrátil jako „nic“.
Neznámý,bezbarvý,beztvarý, bez citů a beze snů.
Objev nad objevy: že opak všeho je nic.
A nejintimnější milenec není o nic víc než nic –
tak nicotný,že to snad už nemůže být ani sebeklam,
který je už alespoň něčím, kdežto nic je...