Dnes jsem ti napsal

Anotace: Text z linie, kdy se většinou žádné zásadní zázraky nedějou

Dnes jsem ti napsal svoji zpověď převážně střízlivého člověka.
Dopis je takřka sepsán, ale schází mi adresa.

Při každém slovíčku mi vyvstávají vzpomínky na noci destrukce,
a možná, že i dnes si nějakou tu skleničku dovolím.
Zážitek podobný deja-vu o bezvládnosti strženého proudem.

Psali mi z noci, že se začínají vracet vzpomínky na konec.
Že se vrací znovu již prožité.
Ale podivnost života, jak mi bylo řečeno,
je jen strachem potažmo radostí z neznáma.
Ale v tom všem je snad lepší,
než se flaškou zatlumit,
láhev rozbít a střepy si zarážet pod kůži.
Tvořit rudé mapy a kaluže.
Odříznout z duše něco málo života.
Prostě si zažít tu chvilku nad tím,
že znovu prožité je jen jednou chozená cesta.
Tehdy jsem seděl na lavičce a tupě čuměl před sebe,
ani nebylo příliš pozdě.
V temnotě bílého dne,
ale té temnotě, o které raději mlčím,
mi slunce zaplavilo ksicht něčím teplým.
Bylo to odporný - nemoci se zvednout jen trpět
- dokud myšlenky samy výhní neumřou.

Mentální rána - byla zhojena a zůstal jen večer.
Nějaký ten mrak ve scenérii jakési pastelové apokalypsy.
Jen najednou byl klid.
Psali mi z druhého břehu,
že klid chodí nezávisle na pocitech.
Vzkázali mi, že krása na nikom nezáleží.