Vstávám,
plamenou řeč pronáším
ve jménu rána.
Hold slunci dávám.
Vstávám,
neřesti noci odnáším
a v dálce vrána.
Smutně ji mávám.
Ten její cíl mě nestraší.
-
Kulhám,
Země se stále otáčí.
Pomalu trhám
barvičky duhám.
Kulhám,
už skončíš leda v sekáči,
však černým stuhám
lhostejnost vrhám.
Dokud mi síly vystačí.
-
Záda skládám,
k večeru na skály.
Temná hromada
pomalu padá.
Záda skládám,
když obzor noc zahalí.
Vrána se vkrádá-
do duše zrada.
Už se nepodíváš do dáli.
-
Černá křídla
nad tebou rozloží
a lidská sídla.
Jen kusy jídla.
...
Její příchod,
si každý zaslouží
a jen to ticho...
už jenom ticho
tě k ránu obslouží.
:-) každá nová řádka tvých myšlenek mě znova přesvědčí o tom, že ST je minimální odměnou...
Asi budu muset Literu navrhnout nějaké zvláštní ocenění pro vysoce povedená díla! ;-)
16.10.2008 03:24:00 | Anita Buchtová