Meditace pro Imbolc

Dnes ráno jsem našel
zuby Timyho Parkera,
dívaly se na mne trochu
vyčítavě, tak jak to jen
dovedly s tím hrozným předkusem.
A jabloně snášely modř
Valhally se svatým utrpením.
V každém zákrutu řeky pak
stáli převozníci s úšklebkem
tak kyselým, jak tráva podél
brány do Osvětimi
a vztyčenou pravicí zdravili
Pána svého, uléhající každé ráno
na smrtelnou postel.

Polibky tak lehkými,
jako je první sníh na vrcholcích
vysokých hor
v nás znovu křísí život
a věčný svár.
Ona zná své děti a nemá nepřátel.
Je v říčkách,
hlubokých lesích,
i panelákových džunglích
na krajích měst.
Když dýcháš, cítíš
její vůni v celém těle.
Jednou se s tebou rozloučí
stejně,
jako tě přivítala...

A zahořel první oheň,
zahořel
ve tmě.
Starý Bůh už nemá sil.
Přijď k nám, Paní, této noci,
vrať se, Imbolc
poprosil.