Metropolis

Anotace: Při psaní této epické frašky jsem se dostal téměř do euforie, to takové euforie, ve které nevíte, kdy skončit. Skončit takovou báseň je jako utnout hlavu nekonečně rostoucí rostlině.

...

Slova vedou oklikami ke svým myšlenkám,
leč když není myšlenek,
stávají se pouze větru váním.

Na cestě poutníka samotou lesa
je myšlenek tolik, co stromů,
a slov tolik, co větví.

Ale i poutník jdoucí samotou města
rozezná v domech obrysy reality
a podiví se, podiví se oknům, zdím
a klikám.

Usedne na práh a praví ke klice:
" "
Poté přitiskne ucho na dveře a naslouchá,
odkud přijde odpověď.
"Ach, jdi a srovnej mě s lesem, mě město,
mluvící tolika ústy,
tolika žebříky.
Kolik mých oken uvidíš ve hvozdě? Jen stromečky
a větvičky, ale ty jsou ve mě také."
A poutník trochu popleten
zadívá se na oblohu, jako by se ptal
zda je normální, to město
aby ho tu takto trýznilo. Ale už byl lapen.

"Komu závidíš svobodu, poutníku," praví klika,
"ne-li nuzným bratrům na poušti? Mých tisíc očí
vidělo tisíc takových, ale nikdy se neunaví.
Poseď a odpočin si, i chléb ti přinesu."

Poutník si protřel oči a pohlédl do misky s mlékem,
a skutečně se na jejím dně zračil chléb.
Namazaný, obrácený stranou dolů, budil jeho chutě,
ačkoliv se tento poutník zapřisáhl, že nepřijme jídla nečistého.
S velkou chutí se zakousl do té ocelové trubky
a třásl hubou, až rez odletovala,
v břiše se mu však udělalo mdlo
a vylétl prapodivně vysoko letmým mávnutím ruky.

Nad městem. Provlékl křídlo
prostorem mezi podpaždím a hýžděmi,
rozhlížeje se po síti šedých střech, z které se mu dělalo
tak úzko, když je viděl mihotat se pod sebou.
Posunul ruku doleva a nahmatal dech radnice,
ztrácející se v přízraku zlatnických hodin, který
nelenil a počal svoji řeč:

"Ty, létající, který se střežíš dopadu, budeš mi
vydařenou létavicí, až se o tobě zítra dočtu v novinách
a naleznu tě v městských kanálech.
Ano, říkám ti, že spadneš, a že spadneš brzy."

Natotata se poutník trochu vznesl a opět klesl
a zakolísal
a prohnul se v kolenou
a promnul si páteř, tisknouce ji mezi prsty,
ale předpověď nebo zlé slovo se nedalo odvrátit
a neuniknuv svému osudu, padal poutník
až na lesklé sklo dlaždic, pro něj připravené.

Mnoho krve potřísnilo čiré, čisté náměstí,
ba ani kostel nebyl ušetřen, krvavé skvrny
ztemnily a zabarvily celé město.
Výloha, po níž stékala ta nikoliv čerstvá,
ale spíše kvasící krev, se střídala s výjevem
hodinek, rozstříštěných o dlažební kostky
a oblohy, posmutnělé svoji dlouhou modravostí.

Ach, jak tiché mohou být myšlenky
a jak hlučná slova,
neboť slova málo znamenají, ale mnoho řeknou
(a myšlenky, které mnoho znamenají,
řeknou buď málo nebo vůbec nic).