Rytíř a Smrt

V kamenném hradním sále
jediná bílá svíce hoří.
Její světlo divně stálé
tone tiše v temném moři.

Ruka vztažená po poháru,
tvář pokrytá sítí jizev.
Z ní září oči v divném žáru
vzpomínkou na stovky bitev.

Starý rytíř dnes zasedl k číši
Na kůži mohutné medvědice,
co ulovil kdys cestou v říši,
kam nedojede již nikdy více.

Ruka s číší se pojednou zachvěla,
víno rudé po stole roztéká se,
když svíce náhle ztemněla,
do ticha zaznělo ženským hlasem.

„Lekl ses mě, vznešený rytíři?
Bojíš se snad, můj pane?
Nepřátele kosili jsme jak chmýří.
Věděl jsi, že jednou se to stane.

Proto Tebe, že také přijdu si.
Po boku stála jsem Ti nesčetněkrát.
a chápals, že i Tebe najdu si.
Vždyť mě nemáš proč se bát.

Ostří meče Tvého dávno ztupené jest
a kůň už jen stojí v maštali.
Tvé jméno nezní v žádném z měst,
pro něž jsi bojoval tam v dáli.

Poslední kapka naplnila tvou číši,
ten pohár plný jest bolesti.
Tu už nepocítíš nikdy v mé říši.
Pojď se mnou do věčné radosti.“

Pak zhasla náhle svíce jediná.
A na staré kůži medvědice
leží teď dávných bitev hrdina
a neprocitne již nikdy více.