Stavíme, stavíme
Stavíme, stavíme
Stavíme stavíme paláce z mramoru
Chceme se vyšplhat až někam nahoru
Čím výš se vyšplháš tím horší bývá pád
Stavíme stavíme lepší je nešplhat
Stavíme stavíme věznice hřbitovy
Stavíme stavíme vlastní si okovy
Stavíme stavíme domečky z papíru
Stavíme stavíme vlastní svět na míru
Stavíme stavíme na míru vlastní svět
Jak v něm žít nevíme nemáme kam jít zpět
Stavíme stavíme mosty a silnice
Které nás spojují spojují dvě srdce
Stavíme stavíme co bude neznáme
To co jsme stavěli jednou zas zbouráme
Stavíme stavíme co přijde pod ruku
Co z toho vzejde však nemáme záruku
Komentáře (7)
Komentujících (7)
Doporučit
Tisk
Někdy to zbouráme příliš brzo... Jak jinak, má to myšlenku, dávám jedno z nejlepších honocení ("jedno z"- to abys mohl hádat, co jsem asik dala)!
25.12.2005 20:27:00 | Králík
Pan Werich řekl: "Lidé jsou divné". Ale pro mne je úhelným kamenem básně "Které nás spojují spojují dvě srdce" = ergo kladívko: je to alegorie budování vztahu dvou, kde je obrazně přítomno vše zmíněné architektonické haraburdí. A ten je nutno budovat ač záruky není. :-)
06.12.2005 19:34:00 | Hary_nš
:o) Já nevím, kde se to v člověku bere, ta touha pořád něco budovat, ta chuť plácat se v betonu či míchat lepidla, hrabat se v zemi až do té doby, než si kolem sebe poskládá zdi... netuším, proč se pořád lopotí a lopotí, až záda ohýbá a oudy ho bolí... někdy tomu vážně nerozumím... opravdu... fakt... ;o)))
06.12.2005 15:26:00 | Cecilka
