Světlo francouzského okna

Ve světle
francouzského okna
tápu
a potápím se
stále hlouběji.

Do prvního jara
našeho života,
které stále odráží
Tíha sněžných vloček.
Do prvních dvou kroků
s úsměvem
a vlastním jménem.

Mezi stěnami s obrazy
mezi vůní starých knih
a dubového dřeva
roztávám.

Na okenním parapetu
stéká kapka
po listu věčné bonsaje,
pootevřenými dveřmi
proudí jemný vánek
a na stole
se rozsvěcuje svíce.

Bílé pírko
z křídel se pomalu
snáší z nebe
na zem
už několik dní.
A až dopadne
? ...