Praskající ledy času

V tichu rána sedím na lavičce
stříbrem času mlčky obléván
v srdci se housle nedotkly smyčce
lásky akord nebyl hrán....

V prstech svírám pomačkané vzpomínky
když padala hvězda, zapomněl jsem si přát
skloněná hlava, ramena do linky...
člověk nedočkavý nepřestane pospíchat.

V chorálu rána teď počítám kapky rosy
a z prázdných minut jsem upletl bič
změť pocitů pro jeden pocit
ze sladkého hořké a něco už je pryč...

Zamračené předjaří mne učí žít bez doteku
mléčné slzy a slaná chuť na jazyku...

Hebkočistá objetí chladná svou průzračností
saténové sny s prasklou skořápkou času
hledal jsem lásku, ale spokojil se slastí
medovým šepotem do rozpuštěných vlasů

tak rád bych se vrátil zpátky
do zrcadel zmrzlých kaluží
vepsal něžně modrou retuší
lásko, na osud jsem krátký..................
.................
..........