Prosba vrbě

Anotace: na téma veršů pána Vladímíra Holana

Poslechni píseň trpících, když ticho bude žalu skrýš,
povyš jej pak na souznění, těžkost vynes do výšiny,
až duše spočne v klidu cích, na hřbet nalož si můj kříž.
Ty víš. Slova nic nezmění, není smutku bez příčiny.

Hořké nářky myslí vinících i pláč, prohru, smíření slyš,
zde není místo pro řešení, ani pro soud za zločiny.
Pověz pár slůvek přejících, nebo mlčet budeš spíš.
Až na mysl přijde věšení, ať má prosba jsou tvé činy:

Tak buď mlčenlivá vodní hladina,
každou kapku rosy a krůpěj stesku,
schovej v odrazu, ve svém lesku.
Buď naděj, tomu kdo navždy vzpomíná.

Naděje tomu, kdo navždy vzpomíná,
když do ticha zakřičí svůj žal,
a na dno dá bolest, ať nejde dál.
Vyslechneš si kdo běduje i proklíná.

Přijde, kdo běduje i proklíná,
kdo pláče a kříčí osten svůj.
Špitneš: „Člověče, zastav a stůj!
A dej své vrbě hlavu do klína.“

Lidé složí Ti hlavu do klína.
Jsi totiž mlčenlivá hladina,
co s nimi vždy trpí i proklíná.