anima racionalis...

Anotace: občas zanícení které pociťuji přeměňuji v radostný vnitřní poklid...

sluneční svit slábne
a z jasného rána
se stává vlhce mlžnatý den
mraky táhnou ze severu
a zahalují horu šedým závojem

vypadá jako mlha
taková co možná stoupá ze země
i když zrovna teď
je těžké rozeznat vlhko
které stoupá
od toho které klesá

svět je obdivuhodný

víte Yamatai
že existují bytosti
s očima na plecích
protože jim chybí hlava
a třeba i tací
co se živí pouze vůní
jistých plodů
a když se od nich vzdálí
tak zemřou?

usmála se
příteli vy si ze mě střílíte...

ba ne
ta vůně mi připomíná vás
zneklidňující
sídlo dlouhého šepotu
i neslyšného dialogu
schránka sil
neovladatelných myslí
poklad tajemství
vyzařovaných z bezpočtu dalších
které přežily ty
co je ukryli

svérázná
s gesty mystického vytržení
žhavá ve své vášnivosti
přitom lidská a dobrosrdečná
ve své pozemské přirozenosti
břitkého ducha
i obezřetná liška
schopná od srdce se zasmát
vytvořit plodné napětí
i nastolit výmluvné ticho...