20. Básnická klauniáda

V ten den,
za rozbitým sklem,
šlapal jsi na paty
pokořené víle.

Chtěla jen za zdí
ze zrcadel,
poznat kapku štěstí,
a alkoholu
z načaté láhve..

..možná i lásku...

co nebude!

Zlomil jsi ji křídla,
poklekla zmámená,
láskou a chtíčem,
nevědění.

V tu chvíli,
která byla i nebyla

-promarněná-

poznala,
sama, osamělá,
klauna.

Přinesl jí růži
a narovnal nohy..

-křídla zahodil-

..nechal ji na ně se postavit
a nechtěl víc,
než její čistou duši,
která i bez křídel
zvládne létaní.