PŘÍZRAKY

Každý se rodíme a vyrůstáme jako jedinečný originál, i když v něm uchováváme i cosi předešlého. A je jen škoda, když se někdo snaží ze sebe dělat pouhou něčí kopii... :-)

07.10.2014 16:04:58 | Amonasr

Děkuji, Zdenko, za krásnou citaci i za doporučení. Třeba se mi Rilke někdy dostane do ruky a pak si vzpomenu určitě na Tebe :-)

04.10.2014 23:31:58 | Amonasr

Je vidět, že víš... :-)

03.10.2014 22:59:52 | Amonasr

Díky, Pamíno :-) Já i tyhle osobnější věci se snažím psát tak, aby to byl nejen vzkaz pro mě a o mně, ale hlavně jako poezii, doufám, s nějakým obecnějším přesahem. S přáním, aby to ve čtenáři aspoň občas vyvolalo spíš než zvědavé otázky o mně, tak raději o něm samém. Já skutečně ničeho ve svém životě nelituju a všechno, i ty nedobré věci, vnímám jako obrovskou životní školu, jako příležitost pro sebe, která mi vždycky něco dala, i když často na to přijdu až s velkým odstupem. Nikdy jsem se sám nelitoval, neumím to a nechci to ani umět, a vždycky mi taky bylo protivné, když chtěl někdo litovat mě. Vím, že Ty to víš, ale chci, aby to tu pro přesnost takto zaznělo, neb to čtou i jiní... ;-)

01.10.2014 16:35:14 | Amonasr

Díky, Frr :-) Smiřování se sebou samým – není to vůbec jeden ze znaků poezie? Myslím, že to u Tebe čtu taky. Ale s tím neuhýbáním - moc děkuju, že to tak vnímáš, ale nevím nevím... :-D Myslím, že občas člověk musí přivřít oči, ať už při pohledu na druhé, zrovna jako při pohledu do svého nitra. Jinak by to mohlo skončit třeba i fatálně ;-)) Myslím, že stále docela kličkuju, ale občas si neuteču a schytám to i od sebe. Ne se vším sem ale samozřejmě lezu, někdy se nedělím a sním si to hezky sám o samotě (ale snad ne osaměle)... ;-)

01.10.2014 16:32:15 | Amonasr

Díky, Jorte, za takovou reakci :-) Asi to tak bude. Já vlastně nejsem typ člověka, který se příliš ohlíží – pro mne je podstatné to, co je a co bude, méně už to, co bylo. Je to asi nějaká podvědomá sebeobrana, líp tak dokážu překonávat jakoukoliv nepřízeň osudu, která se nevyhýbá nikomu, ani mně. Až teprve poté, co jsem začal psát na Literu, se ve mně začaly uvolňovat jakési skryté a zarezlé záklopky a já vlastně začínám trošku víc chápat a poznávat i sám sebe, své místo v tom komplikovaném předivu své soukromé historie, svého založení a nejrůznějších svých vztahů. Tím psaním v sobě vlastně i čtu – na rozdíl od mé skutečné knihovny začínají být některé svazky jakoby nově oprášené a mnohé poprvé otevřené. Ale to tu zná asi každý – pro mě je to nicméně zajímavá a svým způsobem očistná zkušenost. Bez Literu bych možná jednou umřel, aniž bych se sám o sobě pořádně dozvěděl, kdo vlastně jsem. Ono je to takové to občasné vystupování z rychlíku, který jinak kamsi sviští stále závratnější rychlostí úměrně tomu, jak se postupně začíná přibližovat (doufám, že ještě v patřičné dáli - ťuk ťuk ťuk) konečná... ;-))

01.10.2014 13:27:06 | Amonasr