(NE)VDĚK

Jsem na tom podobně :-) Tedy až na ten balet ;-)) Ale že to máma nakonec vzdala a i přes můj tehdejší odpor mě nenaučila hrát na klavír, to mě mrzí ještě teď… Vyčítám to ovšem sám sobě, ne jí :-/

15.11.2015 10:31:43 | Amonasr

Těší mě a je mi ctí, že patříš do stejného okruhu sdílené energie ;-) To vlnění tu často prostupuje vrstvami, jichž jsme také jakousi součástí, a prolínání a řetězení podobných témat (nemyslím ta věčně se opakující) ve stejnou chvíli nezávisle na sobě je jednou z věcí, která mě tu pokaždé udivuje a přitahuje zároveň :-) Na téma rodiče a děti by se daly psát sáhodlouhé úvahy a stejně by se to nevyčerpalo. Jen namátkou mi vytanulo na mysli přirovnání s řadou zakomplexovaných psychopatů za volantem, které při každé cestě autem potkáváme. Vždycky mě při tom napadne, že kdybych byl ministrem dopravy, zavedl bych povinné a opravdu přísné psychotesty před každým vydáním řidičského průkazu a tím bych poměrně snadno zachránil spoustu životů nevinných obětí na silnici. Zrovna tak je mi líto dětí, které se rodí rodičům neschopným poradit si se svou rodičovskou roli - jak ty děti k tomu přijdou, že je formuje někdo, kdo by se potřeboval zformovat spíš sám...?

14.11.2015 11:39:45 | Amonasr

Díky, Bogene – i když já chtěl víc humoru a jenom trošku vážně ;-) Ale jo, taky mi po napsání došlo, že jsem možná poněkud říznul do tématu, které se může jevit vážnější, než aby si z toho člověk mohl dělat jen tak nezávaznou srandu :-D Když mě baví si občas píchnout do „posvátných institucí“ :-/ A díky i za to souznění se změknutím – chvíli mi totiž trvalo, než jsem se k němu odhodlal ;-))

13.11.2015 19:04:27 | Amonasr

Začít nový život v šedesáti je stále ještě včas. A za co vděčíme či nevděčíme svým rodičům si často pořádně uvědomíme až tehdy, kdy o ně přijdeme…

13.11.2015 16:09:50 | Amonasr

Ano, vděk je asi nevynutitelná kategorie – buďto je anebo není. Naopak jeho vynucování ho spíš asi definitivně zabíjí, než probouzí k životu. Líbí se mi slovo „úcta“, jak níže napsal Lighter – tu můžu cítit i k těm, k nimž se mi vděk zdá příliš nerovnovážně svazující. Taky pokud někdo něco dělá hlavně kvůli očekávání vděku druhých, měl by toho snad raději nechat... Vzpomněl jsem si i na časté skloňování vděku v situacích, kdy je to dokonce absurdní – „díky špatně provedené elektroinstalaci shořel rodinný dům…“, nebo „díky tobě mám zničený život…“ a podobná tvrzení – lidé už jsou schopní být vděční i strůjcům svého neštěstí, nejen být nevděční svým dobrodincům… ;-))

13.11.2015 16:09:26 | Amonasr

To je pochopitelně psáno s humornou nadsázkou, kolonku „humor“ tu ale ze zásady nepoužívám, neb si myslím, že do ní si to má zařadit případně sám čtenář, nikoliv autor. Nicméně předpokládám, že cit pro tento druh ironie i sebeironie máme podobný – i Tvá reakce, která je spíše do vážna, se mi líbí, naprosto s Tebou souhlasím. Každopádně se ale taky domnívám, že otázky, které to u někoho může navozovat, se týkají zrovna tak rodičů jako dětí ;-) Díky za znělý komentář :-)

13.11.2015 12:16:23 | Amonasr