Rozbité sklenice

Tříštíš mi v hlavě kusy skla ukradeného z oken kostelů

města na tvých dlaních jsou ztěžklá a šedá

únavou

jsou prázdná a násilím sešitá k sobě

svět kolem je tichý způsobem co nebolí

nepoznávám nikoho z lidí co prošli těsně vedle a otřeli se tím o moje vyhraněné území

ptali se jak se má táta

a já jim neměla to srdce říct že je už několik let po smrti

na podlaze zavřeného baru jsou rozbité sklenice  

světlo pouličních lamp dopadá na zem lomeně a znetvořuje tvoji tvář

máš mnohem tmavší oči než si pamatuju

a přes rty roubík utažený s přesností vyznavače mrtvého umění

co pozná jestli ten nepatrnej pohyb víček

čistě náhodou není záměr zaujmout

jestli to není jen další „nenechávej mě tu“

v rámci demonstrativních odchodů s návraty ukrytých pod vrstvou barvy

co se místy

škubavě drolí.