Pouštím duši z těla ven

stojím

a sleduji oblohu

slunce

mraky

ptáky

chci letět s nimi taky

však odlepit

se nemohu

 

tak pouštím duši

z těla ven

neb schránka

zdá se býti malá

tolik nedokonalá

člověk v ní

je uvězněn

 

najednou

se změní svět

není všechno

není nic

jen obrazy

mých zřítelnic

začaly mi vyprávět

příběh naší krásné Země

kde jsme jen pouhé tečky

v objetí své smečky

a duše

již nechce

ke mně

zpět