třídní sraz

„…určitě tam jdi

uvidíš své staré kamarády“

radí mi moje žena


třídní sraz po 30ti letech

nikdy jsem na žádném nebyl

měl jsem dost starostí se svým životem

a neměl čas sledovat ty ostatní


práce, druhá práce, potom firma, děti…


dneska by to asi šlo

práce už tolik nemám

a moje děti budou mít brzy svoje děti


sraz je až v Praze

budu pít

zamlouvám si tedy hotel poblíž restaurace

je to ironie osudu

tu restauraci jsem před pár lety prodal


sedám si ke stolu

vůbec nikoho nepoznávám

všichni jsme nateklí, zarudlí, vytahaní, plešatí a staří…


po pár panácích už je to lepší

začínám je poznávat

a poslouchat jejich příběhy


na plátně někdo promítá

fotografie ze své svatby

manželku před porodem

při porodu

po porodu


po stole kolují alba a tablety

s fotografiemi

cizích lidí

cizích dětí

u moře

na horách

u vánočních stromečků…


chlapi si ukazují hodinky a holky si vykládají o liposukci


začínám litovat

že tu jsem


do ruky se mi dostává album s nějakou rodinou

posílám ho dál se slovy: „to jsme my“

všichni mi chválí mojí novou rodinu


každý vypráví o své práci

jsou tu samí ředitelé, závodníci, managerky…

dala by se odtud řídit zeměkoule

prostě žádná pornoherečka, nebo vrah


přijde řada na mě:

„a co děláš ty Petře?“

„přidavače na stavbě, život se se mnou nemazlil“

„to je nám líto…“


jídlo bylo dobré

zvedl jsem se a zašel za kuchařem

býval to můj zaměstnanec

a já málem zapomněl

jak dobře vaří


pozval jsem ho na drink

a nabídl mu novou práci

v mém hotelu

některé věci se nemění…