Návštěvnost
HOŘKÁ NOSTALGIE
HOŘKÁ NOSTALGIE
HOŘKÁ NOSTALGIE
vstoupil jsem nenápadně tiše
nezamčenými dveřmi
nikdo mě nevidí
zato já mámu s tátou ano
jsou totiž mými představami
ona si čte ženský román
hlavou jí běží život jaký by mohl být
kdyby nebyl tím kterým je
on hlasitě nadává
na všechny
na všechno
nepotřebuje žádné odpovědi
už dávno rezignoval
na budoucnost
na minulost
na přítomnost
i sám na sebe
přežívá zbůhdarma u výčepní dvacítky a lahvových piv
nebýt těch knih
telefonátů s rozprchlými dětmi
a zbytečných starostí s ubrblaným chlapem
jak málo by toho mámě ze života zbylo
stojím tu bezmocně a mlčky
svírá mě hořce nostalgický smutek
co mě to vůbec popadlo
vracet se zrovna tudy do vzpomínek
které tak bezvýchodně ubíjely už když ještě žily
vždyť jsem jim přece schválně kdysi utek
Praha, 19.7.2019
https://www.youtube.com/watch?v=PF2RjusmuvI
Komentáře (24)
Komentujících (11)
Doporučit
TiskUtíkáš ...ale nikdy neutečeš sobě...
27.07.2019 22:56:26 | básněnka
Přesně tak :-)
29.07.2019 15:39:48 | Amonasr
jo, jo, je to těžký ... chodit pěšky ... úsměv.z.
24.07.2019 00:46:26 | zdenka
Ale prospěšný... :-))
25.07.2019 13:38:41 | Amonasr
Hmmm... Asi to nebylo (není) snadné. Párkrát už jsem u tebe to téma viděla.
22.07.2019 22:08:29 | A42
Ve skutečnosti si ale na své dětství nemůžu stěžovat, mám na ně převážně pěkné vzpomínky. Táta byl v jádru hodný člověk, jen ho postupně "semílal" alkohol (podepsala se na tom i dřina v práci a tamní kolektiv), později v kombinaci se silnou cukrovkou, takže jeho osobnost stále víc ovlivňovaly všelijaké frustrace, kterým nedokázal čelit. Měl jsem ho ale rád, i když jsem ho třeba jako dítě po nezaslouženém výprasku v opilosti nebo když byl nespravedlivě hrubý k mámě chvílemi nenáviděl, ale to je už dávno odpuštěno. V dospělosti mi ho bylo naopak čím dál víc líto - je to zkrátka téma, které mě občas i na základě náhodných podnětů z okolí inspiruje a můžu své zkušenosti všelijak literárně "zúročovat" :-) Díky za empatický komentář :-)
23.07.2019 11:20:32 | Amonasr
jako bych slyšel moje dětství...
ale šerý už to pěkně a obsáhle okomentoval
já už v tom vrtat nebudu
pěkný to máš
22.07.2019 20:43:46 | Yry
Díky za srozumění :-)
23.07.2019 11:05:01 | Amonasr
pád do rezignace je dlouhý, pomalý a nenápadný, ze skvělých lidí dokáže dělat odpadlíky. A dostat se z toho ven je někdy zatraceně těžké, obzvlášť když máš pocit že vlastně není proč.
A jelikož jsem v tom až po uši a jen pomalounku se hrabu zpět, nezbývá mi než poděkovat moudrým a neústupným blízkým, kteří nedají pokoj ač by je člověk nejraději praštil.
moc pěkný i když hořký čtení.
22.07.2019 20:23:44 | Blázen
Díky za bezva komentář, imponuje mi i Tvá otevřenost :-) Je fajn mít okolo sebe blízké, kterým není náš osud lhostejný a mají chuť nám nějak pomoci, nedají se třeba ani odradit naší nevstřícností. Na druhou stranu je to právě i o té ochotě nechat si pomoci. Když už je někdo ve stádiu, že takříkajíc nic "nepřijímá" a jen jednosměrně "vysílá", případně ani to ne, je to už pak jen smutná bezmoc...
23.07.2019 11:04:38 | Amonasr
Hm hodně kopírujeme rodiče ať chceme nebo nechceme. Ještě že to horší podvědomě vytěsňujeme, ale někdy se nostalgie vloudí :-)
22.07.2019 18:23:01 | vlnka
Přesně tak :-)
23.07.2019 10:58:41 | Amonasr
Tady si Amone, kápnul na meritum věci - formování člověka k budoucímu životu. Dětství (podle mě) patří k nejcitlivějším a nejdůležitějším období života vůbec. Mnozí rady vzpomínají a některým (mezi které se počítám) se mládí stalo nesmrtelnou černou můrou. Tak to na světě chodí.
Ale třeba Japonci obnažili své lidské pudy sebezáchovy do té míry, že po letitých zkušenostech upravily základy samotné stavby, aby odolávaly v budoucnosti otřesům. Obecně je jen škoda, že se také s případnou úpravou "základů lidské duše" už obdobně nepočítá od výchovy v dětství i u lidí!
Je i pozoruhodné jak protivenství, které jsme tak negativně registrovali u našich rodičů v dospělosti, opakujeme i my. Z duše jsem nesnášel u otce konzervativnost a pragmatičnost... sám na sobě pozoruji, jak stejné teď napodobuji. No hrůza! Obdobně je tomu u stolování, kdy jsem nesnášel to lpění na nevybíravosti. Sám jsem to následně vyžadoval u svých dětí také...
Vím že bych se toho měl vyvarovat. Ale ty nechtěné, morálně orezlé kotvičky zásad, tam prostě jsou ať se mi to líbí, či nikoli.
S jednou přítelkyní, která v Německu ilustruje dětské knihy, příležitostně vzpomínáme na dětství. Je to úžasně vděčné téma a pěkné vzpomínky (třeba jak jsme se neohroženě líbaly na hřbitově)ale poté se spolu vždy trochu otupíme alkoholem. Protože jsme museli přiznat, že ta pominulost taky BOLÍ! Je to nenávratné.
Je mnoho věcí z dětství, které mě pronásledují a rád bych na ně zapomenul. Nu což, život není "Sociálka" a štěstí není nárokovanou dávkou příspěvku. Ale že dětství je odrazový můstek do života, by každý rodič měl brát vážně a na zřetel.
Děkuji, za prima příspěvek. Čtu a reaguji u Tebe s potěšením.
22.07.2019 13:56:36 | šerý
Mám opět velkou radost, šerý, že Tě to motivovalo k dalšímu pěknému zamyšlení – díky :-) Nemohu s Tebou než souhlasit, že dětství nás významně formuje, jsem si toho dokonce vědom čím dál tím víc, jak postupně dokážu leccos v sobě i lépe rozklíčovat. K tomu je holt potřeba i určitá životní zkušenost. Říká se ale, že 80% osobnosti se formuje už do tří let věku a moje první vzpomínky přitom začínají až někdy kolem toho čtvrtého. Což je asi dobře, jinak by se člověk z toho nejspíš zbláznil – ono úplně stačí těch zbylých 20%, aby se do toho člověk pořádně zamotal :-))
A stejně jako Ty si čím dál víc i uvědomuju, že z obou rodičů mám toho v sobě víc, než bych si dřív dokázal připustit. Od přítele občas i slyším výčitku, že jsem úplně stejný jako můj otec, přestože ho nikdy nemohl poznat. Slyší ale občas mé rodinné historky a umí si dát dvě a dvě dohromady. A musím bohužel i přiznat, že ty jeho špílce v sobě mají víc pravdy, než je mi milé si veřejně přiznat ;.)) Ale na svou obhajobu musím dodat, že se s tím snažím i něco dělat, byť ne vždy samozřejmě úspěšně – sám sobě zkrátka nikdo neuteče, je ale fajn se o to aspoň občas pokoušet ;-)
Sám sice děti nemám, ale na rodičovskou odpovědnost při výchově bych v tomto směru apeloval stejně silně jako Ty. Ovšem, co si budeme povídat – když vidím, kolik nezodpovědných psychopatů a sebestředných egoistů například řídí auta na silnicích, může snad být ten poměr mezi rodiči jiný? A jiný nebyl asi ani nikdy v minulosti – jen se třeba nemuseli učitelé tolik bát ty rodičovské prohřešky zkoušet napravovat. Ale to už by bylo asi na jinou diskuzi :-)
23.07.2019 10:56:48 | Amonasr
Vzpomínat se má v dobrém...ale znám to, nejde to dokonale...;-)
22.07.2019 12:10:55 | Marten
Díky za dobrou připomínku, která se nedá jen tak odbýt ;-) Ono "o mrtvých jen v dobrém" má určitě něco do sebe a člověk by si v sobě asi i ve svém vlastním zájmu neměl pěstovat nějaké bolestivé vzpomínky a rochnit se v nich. Přiznám se, že to tak dokonce mám uvnitř sebe i nastavené a po čase, až první zklamání apod. odezní, naopak hledám i na špatných věcech to dobré, co mi daly. A vždycky to opravdu i najdu - každá zkušenost, dobrá i zlá, nás může posunout, pokud se k ní postavíme čelem a s patřičným odstupem i nadhledem. Když se ale pokoušíme o literaturu, a o tom by tento server měl být především a pro mě opravdu i je (nemám potřebu tu fňukat a doufám, že to tak ani nevyznívá), určitá syrovost je naopak na místě - jakékoliv přikrašlování, idealizace a uhlazování je podle mne naopak nežádoucí, má-li to být uvěřitelné a vtáhnout čtenáře do prožitku, který ani nemusí být autentický, měl by tak ovšem působit. Nicméně vím, že si rozumíme - to si jen tak ujasňuju i sám pro sebe... :-)
23.07.2019 10:35:20 | Amonasr