pod emporami

vyšel jsem (tak
jako každý den) z domu
a vydal se do města

venku na ulici
mě překvapilo hrobové ticho
nebylo slyšet
vůbec
nic

na stromech se nepohnul ani list
po obloze nelétali žádní ptáci
auta stála
a nakonec jsem si všiml
že i lidé na chodnících byli nehybní

svět se zastavil
a bylo to strašidelné

zpomalil jsem
a opatrně procházel
tím mrtvým městem

míjel jsem strnulé postavy
které měly v obličejích zapsané své emoce
tak
jak je zastihl konec

potřeboval jsem se přesvědčit
vyhlídl jsem si jednoho chlapíka
který zrovna někam chvátal
měl umaštěné vlasy
a ustaraný výraz

přistoupil jsem k němu
podíval se mu z blízka do očí
a pozoroval ho
jestli třeba dýchá
nebo alespoň jestli mrkne

nic se ale nedělo
byl jako socha

řekl jsem mu: ,,když
se pohneš
dám ti stovku,,

nic

dýchl jsem mu
na brýle (ty
se zamlžily) a dodal jsem: ,,pokaždé
když tudy pospícháš do práce
hobluju ti doma starou,,

zase nic

nechal jsem ho tam tedy stát
a pomalu se vydal dál

pozoroval jsem ty postavy
v autech
obchodech
na ulici
a snažil se na něco přijít

chvíli jsem se i bavil
občas jsem někomu něco vzal
a vložil to do ruky jinému

čím víc jsem o tom ale přemýšlel
tím víc mi to přišlo smutné

vrážel jsem do ,,figurín,, lidí
míjel nehybné psy
kočky
a na stromech pozoroval sochy ptáků

nedávalo smysl
být v pohybu
když okolo všechno stálo

došel jsem až na náměstí
kde byla tramvaj
plná pasažérů
která už nikam nejela

o kousek dál
byl kropicí vůz
a za ním děti
které kdysi běžely v proudu vody

na nedaleké zastávce
stál hlouček lidí
kteří marně čekali

míjel jsem ty postavy
v zamrzlém dění
prohlížel si jejich tváře
a začínalo mi z toho být úzko

došel jsem až před poštu
ze které strnule vycházel postarší pán
s nepřítomným výrazem

přistoupil jsem k němu
odebral mu kufr
otevřel jej
a ten
jak jsem předpokládal
byl plný peněz

začal jsem si instinktivně cpát
bankovky do kapes
ale pak mi došla ta absurdita
a nechal jsem toho

,,sakra,, zaklel jsem
vysypal všechny peníze na zem
a zahodil kufr
bylo to marné
mrtvé
byl jsem sám

najednou se ozval smích
tichounký
jemný
cynický smích

lekl jsem se
a po zádech mi přeběhl mráz

rozhlédl jsem se po náměstí
byla tam spousta lidí
maminky s dětmi, stavební dělníci, studenti
popeláři, prostitutky, duchovní, kapsáři
milenci, židi, kosmonauti
ředitelé podniků
básníci...

každý (ve své poloze
ve svém životním běhu) zastaven

procházel jsem mezi nimi
a hledal osobu
jenž by žila

najednou jsem si všiml mladé ženy
s francouzskými holemi
která jako jediná nikam nešla
nikam
nespěchala

jenom tam tak stála
a její přítomnost
vyvolávala určité napětí

přistoupil jsem k ní a pozorně si ji prohlížel
byla pěkně dobitá
samý šrám
jako kdyby nedávno
vypadla z okna
přesto z ní ale vyzařovala
jakási přirozená důstojnost
a krása

díval jsem se na ni
a čekal, až se pohne

bylo to nekonečné
a na mě začalo doléhat
to mrtvolné ticho

díval jsem se
do jejích hlubokých očí
ve kterých se, jako v tůni
odrážel můj život

viděl jsem své dětství
svoji životní lásku
vlastní strach
smrt otce
smrt...

nakonec ale mrkla
našel jsem ji tedy

povídám: ,,co
má tohle všechno znamenat?,, a rukou
jsem ukázal na náměstí plné nehybných lidí
ona se uvolnila
a odpověděla: ,,zastavila
jsem pro tebe svět,,

chvíli jsem přemýšlel
a pak namítl: ,,já
ale nechci žít
v mrtvém světě,,
ona se pousmála
a řekla: ,,přesně tak,,

stál jsem tam a docházelo mi
že je vytrvalá
rafinovaná
a že před ní nikdy neuteču

Smrt ukázala francouzskou holí směrem ke kostelu
a dodala: ,,pokud
si chceš promluvit s bohem
je to támhle,,
potom už zůstala
stát jako socha
a víc jsem z ní nedostal

na náměstí se znovu rozhostilo hrobové ticho

vešel jsem do osiřelého kostela
klekl si na zem
a zeptal se: ,,jsem
tady správně?,,

odpovědi se mi nedostalo

čekal jsem tedy
v těch chladných prostorách s vitrážemi
na znamení

už jsem té hry
na kočku a myš
měl plné zuby
sám jsem to chtěl skončit

klečel jsem tam celou věčnost
a s každým výdechem mě opouštěl život

po dlouhé době
když už jsem neudržel své tělo
lehl jsem si na studenou zem

zbavoval jsem se všeho zlého
a po těle se mi rozhostil klid

do kostela vletěla sýkorka
poletovala tam jako znamení života
a já nevěděl
jestli je to pravda
nebo sen

zavřel jsem oči
a přijal to

někdo ke mně mluvil vřelým hlasem
byl jsem volný

ležel jsem tam pod emporami
a venku
se svět
začínal dávat
znovu do pohybu...