Barvy velkoměsta

Sednout si na lavičku
a utichnout na chviličku.
Neposlouchat ruch aut.
Cítit blízko park.
Procházím a barvy nanáším.
Šeď nevidím. Zřím.

Zvuky přijmu do sebe.
Podívám se do nebe.
Příroda mezi domy.
Pořád baví.

Počítám harmonii.
Pastelka mi zvoní.
Už mám naději.
Den bdí.

Vesele se směji.
Kresba je spleť čar.
Fantazie. Žádný zmar.

Srdce žije.
Netruchlím.
Líbá mě Praha moje.
Objímám Hradčany
bez mlhavého závoje.

Potkávám tramvaje.
Duch mě tu miluje.
Jsem ještě dítě,
co šeď rozsvěcuje.

A že výkres zmokne.
To nevadí.
Miluji mokré umění.
Hlavně, že není trápení.

Melodie dětství zní.
Holčičko, co neseš si v ruce?
Ach i ten papír, aby neuplaval v řece.
Sotva stojíš a čmáráš.
Máš to tak ráda.
Podvědomá krása.

A teď strejdo piš.
Járo, ten příběh
co mi dal niť.
Nebe posílá barvy.
A já pořád malá tady.