Bezesná noc

Za bezesných nocí
se spřádají touhy.
Všité do stříbrných mraků
a uvázané na křídla ptáků,
které čeká let až příliš dlouhý.

Tak letí stínů otroci
do krajin zatím neznámých,
kam nevkročils, ač vyšlapaná
zdála se ti cesta zrána.
A zmrzlé stonky lechtal smích,

ten zvrhlý smích, ten stále zní,
když snažně voláš touhu zpět
a pářeš teď už bílé mraky
a odháníš ty podlé ptáky.
Však touha jako zvadlý květ.