Mezi žebry mi roste mech

Mezi žebry mi roste mech
a na jazyku dýchá stará hlína
V každém mém slově je otisk srny
která shořela
než se dotkla rána

Zápěstí mi obchází voda
- je studená jako dech klavíru
a svazuje mi ruce
strunami z pavučin

V břišní dutině nosím hnízdo
z vlasů
které už nikdo nečeše
Vždy v noci se z něj ozývá hlas:
„Návrat není možný
pouze proměna“

Dotýkám se stromů jako varhan
ale nezní z nich žádný zvuk
Jen mi zanechávají
pryskyřici na kloubech
- slib
že se už nevrátím
v lidské podobě

A když se zvedne vítr
vysypu ze sebe kosti těch
kteří mě milovali
a přesto nezůstali